Coursingový závod Hanácký pohár byl naplánován na velikonoční svátky a tak nám nedělní termín nebyl proti srsti. Jinak máme radši sobotní akce, člověk má pak pocit, že měl alespoň nějaký víkend. Aby to však nebylo jednoduché, naplánovali jsme útěk od velikonočních radostí na samotu u lesa, neboli  chatu v Bílých Karpatech.  Radslavice máme co do vzdálenosti tratí za bukem, a tak jsme si tímto navodili atmosféru větší dálky, na kterou jsme si za poslední roky už zvykli.  Společnost v dřevěném srubu nám dělala rodinka Machů se všemi jejimi členy (když vynechám početné příbuzenstvo).  My domácí jsme vyrazili se smečkou již v pátek, abychom srub po zimě prohřáli krbem a navodili domácí atmosféru. Ráno nás probudily drzé kavky, které klepaly na prosklená okna svými silnými zobany a po zahnání nehezky a ještě dlouho krákaly poblíž. Následovalo venčení, krmení a chystání dřeva do krbu. V jednu chvíli jsme se ocitli venku (já, můj muž a Efa) a protože jsem nechtěla pouštět dovnitř chlad, přivřela jsem dveře malinko víc než jsem musela….a bylo to ! Pocity snad není potřeba ani popisovat. Byla to směs bezmoci, zlosti sama na sebe a paniky, co se bude dít dál. Neměli jsme mobil, klíče od auta, nic. Všechno bylo vevnitř, včetně čtyř fen. Luďkovi nezbylo nic jiného, než se vydat do sousední vesnice na vrátnici družstva, kde zavolali majitele chaty. Celou dobu (asi hodinu) jsem v pyžamu, mikině, bačkůrkách a s Efou bez vodítka běhali kolem chaty, abychom se zahřáli. Všechno dopadlo dobře, ale zažít něco podobného bych už nechtěla.  Další dění se už odvíjelo v režii jídla, pití a zábavy v podobě lovu ryb, procházek se psy, společenských her a nekonečného povídání.  V neděli jsme pak s Deniskou a její dcerou Terezkou vyrazily na odpolední závod ve zmiňovaných Radslavicích. Cestou jsme ještě přibraly Renatu s Katkou a vipeťákem Rayem. Rozdělení závodu na dopolední a odpolední část byl výborný nápad a plně jsme ho ocenili zrovna v ten den. Počasí bylo totiž ukázkově aprílově a během dne se prostřídalo vše, co vás jen napadne. Měli jsme to štěstí běžet ve sněhové vánici i za svitu slunce. Vítr byl neustálý a poměrně ledový. Všichni vipeti a faraoni, kteří běželi to odpoledne taky, to zvládli. A myslím, že díky extrémnímu počasí jsme se proti  nečasu obrnili  vtipem, smíchem a přátelskou atmosférou. Moje vipetky běžely podle očekávání. Icy je nováček a zatím nekombinuje, takže i její běhy zatím vypadají velmi úhledně. Na Moiru je letos ještě pořád brzy, teprve se začíná orientovat a vyvíjet větší aktivitu. Ale nemám o ni strach, protože ji už nějaký rok znám. Sandy byla toho dne nejspokojenější vipetka, protože  se poslední rok díky mateřským povinnostem coursingu moc nevěnovala. Oba běhy pro ni byly odměnou, kterou si náramně užila a měla jsem za ni velkou radost. V závodu bojovaly i její  dvě štěňata z prvního vrhu (Fejzík a Abinka) a obě podle očekávání běžely velmi pěkně a spolehlivě.
Odjížděli jsme vyfoukaní, ale spokojení a s pocitem, že nás čeká ještě kousek dovolené na úžasné chatičce, která nám byla k dispozici i s večeří v podobě pečených línů s křupavou kůrčičkou. Poslední den byl zakončen opět lovem, ale to již zde rozmazávat nebudu. Mohu jen uklidnit, že se celá akce obešla bez ztrát na životech i zdraví.

Několik dokumentačních fotek z Velikonoc na Rajčeti