historie chrtích dostihů

Dvacetitřídilný seriál o historii chrtích dostihů.

Dlouho jsem si slibovala, že poskládám všechny články z Planety zvířat a konečně si v klidu přečtu poutavé čtění o tom, jak se vyvíjel dostihový sport v Evropě a v Československu.
Před koncem roku se mi to podařilo.
Je to velmi zajímavé čtení, které osloví hlavně majitele chrtů. a propadlíky dostihového sportu.

Články vycházely v letech 2004 až 2006, a skončily slibem na vydání knihy o historii chrtích dostihů. Určitě by si našla spostu čtenářů.

Vzhledem k časovému odstupu budou některé informace zřejmě neplatné. Jedná se hlavně o telefonní čísla, adresy a e-mailové adresy.

Do Irska jsme se letos vypravili 20. září, na výroční konferenci WGRF ( Světová federace pro dostihy greyhoundů ), na kterou jsme byli pozváni jako zástupci České republiky generálním sekretářem této organizace, panem Seanem Collinsem. To byl hlavní důvod naší cesty. Irsko jsme navštívili ale i proto, abychom shlédli některá chovatelská zařízení (kennely) pro chov greyhoundů, abychom monitorovali provozování dostihů v zemi s velkou tradicí, abychom z tohoto systému přijali to dobré, kvalitní a prověřené, a tyto poznatky pak využili v nastavení našeho českého dostihového systému. Pochopitelně trochu vylepšené a upravené pro naše podmínky.

Vzhledem k dlouhodobé tradici, (která však v některých aspektech svazuje ruce irským a anglickým progresivnějším organizátorům dostihového sportu) je systém dostihů, jejich provozování a technické zabezpečení na přiměřené úrovni, zejména v komerční oblasti.
Kvalitní komplexní péče o návštěvníky na stadionu (zejména v sektorech pro VIP)
Dvojí systém sázení – Toto a bookmakeři (dle výběru a mentality návštěvníka)
Široká síť sázecích míst po celé zemi (spojená zejména s dostihy koňskými) – Irové jsou hravý národ sázkařů a proto dokonce v sázkařských centrech probíhají na televizních obrazovkách tzv. dostihy virtuální. Tyto se pouští v přestávkách mezi normálními dostihy, aby sázkaři nebyli zbytečně v nečinnosti. Grafika je tak precizní a koně i psi tak propracovaní, že při pohledu z větší dálky máte dojem skutečného televizního přenosu.
Majitelé a trenéři jsou motivováni přiměřenými finančními odměnami (dotacemi dostihů)
Tento celý systém potřebuje ke svému fungování výkonné psy, v dokonalé kondici a zdravotním stavu, v psychické pohodě a dostatečně odpočaté před každým dostihem. Většina psů má proto pouze dva běhy v týdnu, což zaručuje dostatečný odpočinek a zotavení před dalším dostihem. Z těchto, a dalších důvodů, je takový systém pro psy velmi přijatelný a prospěšný.
V oblasti nekomerční by bylo třeba, dle mého názoru, trochu zlepšit veterinární zázemí pro greyhoundy (a to zejména z hlediska jeho umístění na stadionu). Dále by zřejmě byla užitečná i instalace odchytové zástěny za cílem, tak, jak ji známe např. z australských drah (zástěna zamezuje excitovaným greyhoundům dalšímu oběhnutí dráhy po ukončení dostihu).
Mezi dvěma navštívenými stadiony, které jsme poznali, jsou patrné odchylky, které jsou dané rozdílným datem výstavby resp. rekonstrukce. V "mladším" Corku je lépe řešený víceúčelový kenneling (místo pro pobyt psů před dostihem), pečlivěji naklopené zatáčky a lépe volené místo usazení stadionu do okolního prostředí. U obou stadionů lze mít drobné výhrady k šíři zatáček (v SP navíc i k umístění překážky v náběhu do prvé zatáčky) i k menším parametrům drah. To je ostatně bolest i dalších stadionů, zejména provinčních. Parametry i šíře zatáček odpovídají době vzniku a volbě typu venkovního zajíce, která je dána nejen omezenou možností rozšíření drah sevřených stadiony, ale opět zde cítíme velký vliv tradice a malou chuť ke změnám.

Věrnost k tradicím je v obou ostrovních státech natolik silná, že se např. ještě dodnes vedou prudké diskuse o vhodnosti dráhového povrchu (tráva/písek) a postupný přechod drah k pískovému povrchu (nyní na velké většině drah) byl provázen bouřlivými diskusemi odborné i laické veřejnosti.
Také pokus stavět do dostihu osm greyhoundů místo šesti (tak, jak je tomu v USA či Austrálii) se v Irsku ani v Anglii neujal.

Dostihový řád je v porovnání s naším mnohem propracovanější, což je dáno velkým počtem dostihových greyhoundů, kterým musí být umožněna účast v dostihu. Určitý vliv na dostihový řád má přirozeně i rozvinutý sázkový systém. Oba výše zmíněné aspekty vyžadují dokonalé rozpracování graded systému (různé stupně dostihů), který se liší v té které členské zemi WGRF, ale může být odlišný i na různých dostihových drahách (USA, Austrálie).
Oproti našemu stávajícímu dostihovému řádu jsou ostrovní řády měkčí v posuzování napadání v dostihu a následné diskvalifikace psů (tyto se vyskytují velmi vzácně). Je to dáno i tím, že v přísně řízeném chovu psi s kontroverzní povahou nenajdou uplatnění a v populaci greyhoundů se tak " opravdoví rváči" vyskytují jen zřídka.
Naopak vzhledem k častějším antidopingovým kontrolám (u nás se zatím neprovádějí) je více diskvalifikací pro podání dopingu.

V oblasti chovu i tréninku je patrný velký vliv komerční profesionalizace. Ostatně i hojně používaný termín greyhound industry napovídá, že greyhound je v těchto zemích pro někoho v podstatě "výrobním prostředkem". Ne ale pro každého. Mezi majiteli je i mnoho amatérů – převážně farmářů, kteří si greyhoundy drží jako "hobby" (podobně jako dostihové koně) pro relaxaci od každodenní zemědělské dřiny.
Chov i trénink je v Irsku velmi dobře propracován, zejména u greyhoundů dostihově aktivních. Metody však nelze paušalizovat, neboť do nich vnášejí své individuální názory a zkušenosti početní majitelé i trenéři.

Pro krmení (stravu/výživu) platí u dostihových psů totéž, co v předchozím bodu – tedy velmi propracované a kvalitní.
V odchovu štěňat (od odstavu do cca 10 měsíců ) je někde patrný negativní vliv systému "velkochovů" (podobně jako je tomu u hospodářských zvířat). Chybí zde individuální péče, což může způsobit nedostatečnou výživu v důležitém vývojovém období u slabších jedinců chovaných ve smečce, a může tím založit i dispozici k jejich pozdějším zraněním na dráze (výživové zlomeniny). Zlomeniny končetin jsou (možná i z tohoto důvodu) na ostrovních drahách poměrně častým jevem (pro zkušeného veterináře však jejich ošetření a léčení není problémem, a pes se mnohdy vrací i na dráhu). Celý systém odchovu štěňat a "dorostu" se zdá být založen na tzv. "přirozené selekci".
Krmení a výživa štěňat v českých poměrech "malochovu" může být zabezpečena mnohem lépe (individuální přístup ke každému jedinci, přirozeně při dostatečných znalostech chovatele).

Naopak – neméně důležité podmínky pro rozvoj pohybového aparátu jsou na ostrovech proti našim poměrům nesrovnatelně lepší (velké, rozlehlé výběhy, tréninkové rovinky, skupinový odchov podporuje již od mládí přirozenou soutěživost a harmonický vývin jedince). Dostatečné, prostorné výběhy jsou samozřejmostí každého chovatelského zařízení.

Všechny výše zmíněné aspekty, tedy dostihové řády, sázkové systémy i to, že je někdy greyhound považován za zdroj příjmů, zaručují greyhoundům odpovídající péči, přísný dohled nad zdravotním stavem, dostatečnou rekonvalescencí po dostihu, výživu i trénink.

Přijmeme-li z tohoto dostihového systému jeho nesporné klady a tyto, přizpůsobené našim poměrům, možnostem a tradicím budeme rozumně aplikovat do našich podmínek, rozhodně to českým greyhoundům přinese prospěch. V České republice těžko dosáhneme rozměrů "greyhound industry" a proto se nemusíme bát problémů, které musí řešit velké státy s velkým počtem závodišť a greyhoundů – tedy co s vysloužilým greyhoundem.

Nicméně i toto je, jak vyplynulo z programu konference, v členských zemích WGRF dostatečně ošetřeno. I my na tento, pro nás zatím okrajový problém, již nyní bereme zřetel.

Široký okruh témat konference byl natolik odborný a specializovaný, že jejich podrobný rozbor, dle mého názoru, ani nepatří do časopisu tohoto typu. Tedy jen stručně. Konference v irském Corku byla výborně organizovaná, společnost velmi mezinárodní, a vystoupení naší "delegace" bylo přijato natolik příznivě, že sekretář pan Collins projevil přání navštívit Českou republiku. A tak jsme již v listopadu přivítali p. Collinse v Praze.

Seznámili jsme ho se stávající úrovní dostihů chrtů u nás, i s projekty pro další období. A jako správný irský dostihový fanoušek si pan Collins přál navštívit i koňské dostihové závodiště v pražské Chuchli. Bylo již sice po sezóně, ale to jej neodradilo. Se zájmem si prohlédl celý areál, od stájí až po tribunu a závěrem krátce pohovořil i s ředitelem závodiště, panem Petrem Drahošem. Pan Collins, mimo jiné, poukázal na to, že v některých zemích pořadatelé úspěšně kombinují koňské dostihy s dostihy greyhoundů. Koneckonců, princip je velmi podobný. Tentýž názor má i Český dostihový greyhound klub. O vstup dostihů greyhoundů na koňské dráhy se pokouší již několik let. Zatím ale chybí vážný zájem majitelů koňských závodišť. Doufejme, že příští rok přinese obrat k lepšímu a kromě dostihů dráhových shlédneme i pár dostihů rovinových.

 Jan Potůček

Historie a standard
Podle některých historiků se do Anglie (Velké Británie) – dnes uznané země původu plemene – dostali greyhoundům podobní psi s invazí římských legií. Nebyli to ale zdaleka první psi se znaky chrtů, kteří se na ostrovech objevili. Již asi o 500 let dříve dovezli chrty na ostrovy Keltové z nedaleké Galie – Francie. Stali se známými jako tzv. "keltští psi".Ale že domorodí, chrtům podobní psi, zde žili ještě dříve, o tom svědčí archeologický nález kostry (učiněný v roce 1959 v Avebury – Stone Circle), velmi podobné kostře dnešního greyhounda. Její stáří odhadli archeologové na 3500 let.
Římská invaze byla pro budoucnost greyhoundů důležitá také dalším aspektem. Římané totiž se svými psy dovezli na ostrovy i hnědého kontinentálního zajíce, který byl o hodně větší a rychlejší než původní malý, šedý zajíček, žijící v té době na vysočinách Británie a Irska. Kontinentální zajíci se na ostrovech výborně aklimatizovali, rozmnožili se, vytlačili zajíce původní, a stali se nejrozšířenější zvěří pro lov s greyhoundy.Postupným křížením římských a keltských chrtů s domácími psy se pomalu začal formovat klasický greyhound, s typickými znaky, které můžeme spatřit i na současných zvířatech. Greyhound se stal nejrozšířenějším loveckým psem, používaným výhradně šlechtou. Ostatním vrstvám obyvatelstva bylo držení greyhoundů přísně zakázáno a exemplárně trestáno. Časem se vyvíjely lesní/lovecké zákony pro lov s greyhoundem (prvé vešly v platnost v r. 1014). Tato pravidla se stala základem i pro pozdější zábavu - "coursing", který se stal na britských ostrovech historicky nejstarším "sportem" a je masově rozšířen i v současné době. Coursing dal později vzniknout i klasickým dostihům chrtů na oválné dráze.
I u nás bývali chrti oblíbenými loveckými psy již v ranném středověku. Zmiňuje se o nich mistr Klaret, Tomáš ze Štítného i další historické prameny.Lovecké (a později i dostihové) uplatnění greyhounda logicky ovlivnilo i jeho chov a šlechtění. Celá staletí bylo plemeno šlechtěno výhradně na lov – tedy na rychlost a motivaci ke štvaní návnady. Šlechtění na tyto dva hlavní znaky způsobilo, že greyhound (dostihový) je dnes jedním z nejzdravějších plemen psů a nejsou u něho známy žádné genetické, či jiné zdravotní problémy.

Jak by měl správný greyhound vypadat, shrnula ve verších abatyše Juliána Berners již v roce1486: Hlava podobná je hadí; Krk pak má podobu dračí; Záda, toť silná kláda; Tlapka kočičí se zdá; Boky ploché jak cejn; Ocas kryse podobný; (pokus o překlad pozn. autora).Mnohé z těchto postřehů můžeme vycítit i v dnešním standardu plemene.
V roce 1350 použil známý spisovatel Chaucer ( Canterburské povídky ) poprvé termín greyhounda zmiňuje i zajíce, jako jeho hlavní kořist. Dodnes se ale přesně neví, jak název greyhound vznikl.Název mohl vzniknout od grek nebo greek (graius), neboť Sasové pokládali za zemi původu chrta Řecko. Mohl vzniknout i zkomolením slova gazehound, tedy pes lovící zrakem. Menšinový názor je, že původní greyhoundi byli většinou šedí ( gray) a z toho tedy greyhound – šedý pes. Podle jiné teorie je slovo grey odvozeno od slova grace, což znamená štíhlého, ba přímo hubeného psa. Další možnost uvažuje vedoucí postavení greyhounda v tehdejších domácnostech - byl na prvém místě mezi domácími zvířaty, tedy na prvém stupni. A stupeň se latinsky řekne gradus. A konečně – mnoho současných majitelů a chovatelů greyhoundů je přesvědčeno, že název vznikl přeměnou z great hound, protože greyhoundi jsou skutečně úžasní psi.

Charakteristika
Během vývoje, se zejména v posledních letech, dělí plemeno stále zřetelněji do dvou větví, z nichž každá má své charakteristické exteriérové a povahové znaky. Rozdíly jsou často tak markantní, že odborníci mnohdy hovoří o dvou samostatných plemenech. "Výstavní" greyhoundi jsou šlechtěni převážně na zvýraznění všech exteriérových znaků. Můžeme se proto u nich někdy setkat s přeúhlenými končetinami, orthopedickými problémy s příliš klenutými bedry, extrémně zploštělým a hlubokým hrudníkem a výrazně "kočičí" tlapkou. Mívají proto problémy s rychlejším pohybem a v povaze se díky hlavnímu zaměření na exteriér může vyskytnout i různý stupeň agresivity. K dostihům se nepoužívají."Dostihový" greyhound má rovnější hřbet i bedra, poněkud hrubší hlavu se širší mozkovnou a volnější tlapku ( spíše tzv. "zaječí" ). Žádné výraznější odlišení od standardu se nevyskytuje. U některých jedinců se může objevit určitá rezervovanost až bojácnost k cizím lidem, či k nezvyklým podnětům. Je to důsledek přísného ( někdy až přehnaného ) odstraňování agresivity z chovu, neboť při dostizích je tato vlastnost velmi nežádoucí. Nicméně, i z takového jedince v okamžiku startu veškerá nervozita odpadá a celým srdcem se vrhá do dostihu.Greyhound je svým způsobem skutečně výjimečný pes. Navzdory všem laickým pověrám je obdařen nadprůměrnou inteligencí. Souvisí to s jeho dlouholetou tradicí "sportovního" psa. Dostihy (ale i lov) jsou totiž nejen o rychlosti, ale i o taktice. Greyhound se musí během dostihu (který trvá cca 30 vteřin) několikrát sám ve zlomku sekundy rozhodnout jak a kdy předběhnout soupeře, jak se vyhnout případné kolizi, kdy přibrzdit v zatáčce, kdy naopak zrychlit ve vhodné vzdálenosti před cílem.
Dokáže se velmi dobře vcítit do rozpoložení svého majitele (či jiného člověka). Tato jeho vlastnost je velmi vhodná pro canisterapii a např. v USA je v tomto oboru hojně využíván. Někdy dokáže sám vycítit ohrožení svého majitele a zachovat se jako přirozený obranář. Jeho nezávislost a samostatnost má ale i svá úskalí. Greyhounda nikdy nesmíme pustit z vodítka v neznámém či neoploceném prostředí. Téměř vždy si dokáže nalézt vhodnou "kořist" a pustí se do horlivé štvanice, bez ohledu na hrozící nebezpečí. Mnoho zvířat již takto zahynulo po koly automobilů, nárazem do překážky skryté např. ve vysoké trávě, či uhynulo na metabolické následky dlouhého, rychlého běhu (např. za živou kořistí – zajícem či kočkou). Greyhound je prostě "nespoutaný živel" a my musíme jen kamarádsky korigovat jeho samostatnost a nezávislé chování. Osvojíme-li si takový přístup, není pak lepšího společníka.

Uplatnění, péče, krmení
I když je jistě překrásný pohled na ušlechtilého greyhounda, stojícího jako dokonalá socha ve výstavním kruhu, je jeho hlavní uplatnění v dostizích, případně jiném druhu sportu (např. běh se psem a další, nově vznikající aktivity).Dostihy, to je jeho život. Bere je jako sport a uvědomuje si, že běží i pro svého majitele. Po dostihu je na greyhoundovi (podobně jako na majiteli) zřetelně vidět jeho radost z vítězství, či zármutek z porážky. Dostihy miluje natolik, že již z drobných příprav den před dostihem dokonale vycítí, co ho čeká, a nepokrytě dává najevo nadšení z očekávané zábavy.Je-li mu toto potěšení z rychlého běhu pravidelně dopřáno, dokáže zbylé období proležet na svém místě, kde pospává a odpočívá. Můžeme jej proto chovat jak v menším bytě, tak i v dobře upraveném kotci (teplota by neměla klesnout pod 10°C). O greyhounda pečujeme podobně jako o jiná hladkosrstá plemena. Každodenní kartáčování má zejména funkci masážní. Zvýšenou péči musíme věnovat tlapce. Pravidelná kontrola drápů, kloubků a polštářků je v dostihové sezóně nezbytností. Drápy udržujeme trvale co nejkratší, polštářky ošetřujeme lanolinem, či jiným přírodním tukem. Jako každý atlet, potřebuje pravidelný a odpovídající trénink, je tedy v tomto ohledu náročnější na čas než jiná společenská plemena.I krmení je podřízeno sportovnímu využití greyhounda. Krmí se 2x denně (tedy celková denní dávka je rozdělena do dvou porcí menšího objemu) ráno a večer. V den dostihu se předkládá pouze lehká snídaně, další krmení se podává nejdříve 6-8 hodin po výkonu.Chcete-li si pořídit takového kamaráda - sportovce, či kamaráda - krasavce, zkuste to s greyhoundem. I když "zkuste" asi není ten správný výraz. Greyhound je velmi senzitivní tvor. Je to citlivé stvoření a nelze jej vrátit po nějaké "zkušební době". Je to kamarád na celý život a po skončení dostihové kariéry si zaslouží péči, lásku a vlídné zacházení až do konce jeho dnů. Rozhodnete-li se pro greyhounda, musíte volit vhodnou chovatelskou stanici.I u nás již totiž dochází k diferenciaci chovu na linie výstavní a dostihové. Ceny štěňat jsou velmi variabilní (orientačně: 6000,- až 15000,- Kč, za výstavního někdy až 25000,- Kč). Závisí na tom, zda narazíte na chovatele, či jen na "zlatokopa". Každý zodpovědný chovatel si je vědom toho, že na své hobby doplácí a kvalitní chov není v žádném případě ziskový. Takovému chovateli záleží především na rozšíření plemene k dalším "nadšencům", záleží mu na osobnosti nového majitele, jeho záměrech a přístupu ke zvířeti, apod. Zde můžete štěně pořídit v dolní cenové hranici.

Kluby
Chovatele a majitele greyhoundů sdružují 3 kluby, ve kterých můžete získat podrobnější informace. Dva kluby jsou členy ČMKU a zabývají se chovem více plemen chrtů.
Specializovaný chovatelský klub pouze pro greyhoundy zatím neexistuje.
Historicky nejstarším klubem je Klub Chovatelů Chrtů / KCHCH, o něco mladší je pak
Klub Chovatelů Chrtů Anglických Dostihových Plemen / KCHCHADP.
Kontakty:
KCHCH: • Panuška, předseda, Tachovská 63, 323 24 Plzeň • Jindřich Pos, poradce chovu, Pletený Újezd 51, 273 51 Unhošť, tel. 312 697 938
KCHCHADP: • Věra Frolíková, předseda, Werichova 5, 412 01 Litoměřice, tel. 412 397 037 • Petr Jandl, poradce chovu, Sokolovská 131, 180 00 Praha 8, tel. 284 827 817
Především dostihovou činností a poradenstvím v chovu dostihových greyhoundů se zabývá třetí klub - nezávislý Český Dostihový Greyhound Klub/ČDGK, který je jedním z pěti zakládajících členů České Greyhound Dostihové Federace/ČGDF, ustavené pro podporu a zastřešení dostihů v České republice.
Kontakt:
ČDGK: • Jan Potůček, sekretář a konzultant chovu, Litovická 634, 25301 Hostivice, tel. 220980335, e-mail: potucek@mbox.vol.cz
ČGDF: • JUDr. Ladislav Hireš, Nupaky 148, 25101 Říčany u Prahy, tel. 323 613 507

-JaP-

Jak se greyhound dostal na britské ostrovy, dnes uznávanou zemi jeho původu, jsme si stručně vysvětlili v předchozím vydání, v portrétu plemene.

Ilustrační foto : archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Jak to vlastně začalo


Postupným křížením domácích a dovezených psů se začíná formovat klasický greyhound, podobný dnešním typům. Současně s vývojem greyhounda došlo k překřížení původního ostrovního zajíce zajícem kontinentálním. Greyhound tím získal skutečně důstojného "soupeře", tedy zajíce většího a mnohem rychlejšího.
Lov na zajíce ( a nejen na ně ) se stává rozšířenou zábavou církevních hodnostářů a šlechty.
Postupem času a s rozvojem zemědělství přestává být lov hlavním zdrojem obživy a posouvá se spíše do oblasti zábavy, zatím jen ve šlechtických kruzích.
V Tudorovské éře se začaly silně prosazovat dostihy koní a i nahánění zajíce greyhoundem získávalo spíše podobu dostihu mezi psem a zajícem.
Největšího rozmachu dosáhla tato záliba, zvaná "coursing", za panování Alžběty I., velké příznivkyně coursingu. Královna Alžběta posléze pověřila Vévodu z Norfolku, aby stanovil řádná pravidla, podle kterých by mohl být určen coursingový vítěz. Tato základní pravidla byla postupem doby měněna, ale pouze okrajově a dala základ pravidlům současným.Historie moderního coursingu se ale začala psát vážně až v začátku 16. století, ve východní Anglii, konkrétně v Newmarketu. Král Jakub I. zde kromě koňských dostihů začal často pořádat i dostihové soutěže mezi královskými greyhoundy, které měly zpestřit program.Za tvůrce a zakladatele již skutečně moderního coursingu lze považovat Earla z Orfordu, který v roce 1776 založil první veřejný ( tedy ne jen pro šlechtu ) coursingový klub ve Swafhamu v Norfolku.
Předešlé coursingové soutěže byly výhradně privátní záležitostí uzavřené společnosti, ale teprve otevřením klubů veřejnosti začal coursing nabývat na síle a přitažlivosti. Příkladu Swafhamu následoval v roce 1780 Ashdown, v r. 1781 Malton a v r. 1805 i konzervativnější Newmarket.
Lord Orford se stal nejznámější postavou a zaníceným fanouškem coursingu ve své době. V psinci měl téměř stovku psů a své greyhoundy zkoušel křížit s italskými chrtíky, lurchery ( kříženci deerhoundů ) a ponejvíce s anglickými buldoky, kteří se v té době podobali spíše dnešním bulteriérům. Kapitán Elllis a pan Dun zase experimentovali s křížením greyhounda s afghánem, leč s pramalým úspěchem.

Všechna tato křížení jsou součástí starobylých legend o chovu greyhoundů. Je nepochybné, že ke křížení docházelo, ale není věrohodně prokázáno, že tato zvířata přežila a nějak výrazně ovlivnila další chov. Nicméně někteří důvěryhodní historici uvádějí, že vhodné jedince, získané zkřížením greyhounda s buldokem křížil lord Orford po sedm generací opět s greyhoundy a poté triumfálně představil světu finálního hybrida – fenkuCzarinu. K velkému šoku ostatních s Czarinou vyhrával soutěž za soutěží. Orford začal být přezdíván Lord Bulldog.Co asi tehdy motivovalo Orforda k těmto experimentům ? Zřejmě extrémní ctižádost a touha po vítězství ( Toto ostatně mnohdy bývá motivací i některých současných majitelů dostihových psů a netroufám si posoudit, zda je to pro tento sport toliko přínosem ). Proto chtěl do svých zvířat dostat maximum vytrvalosti, houževnatosti a tvrdosti. Není to nic překvapivého, uvědomíme-li si, že tehdejší coursingové mače se běhaly na vzdálenost 4,5 míle ( tedy 7240 m !), a traduje se , že rozhodčí nejednou potřeboval více koní, když chtěl být greyhoundům na dohled po celou dobu "dostihu".
Ale vraťme se ještě k Orfordovi a Czarině. Svůj poslední dostih ( předtím jich vyhrála již 46 ) běžela Czarina ve věku deseti let! Byl to dostih na newmarketských pláních, kde Czarina běžela proti fence Maria, kterou vlastnil jeden z místních šlechticů. Tohoto pána Orford z duše nesnášel a na vítězství mu proto velmi záleželo. V době mače měl Orford zrovna "domácí vězení", do kterého byl rodinou uvržen, jako její černá ovce ( rodině se možná ani nelze divit, že sáhla k tomuto kroku poté, když zjistila, že Orford prodal část cenné rodinné galerie ruské carevně Kateřině, aby měl peníze na chov svých milovaných greyhoundů ). V den dostihu se ale starému muži podařilo z vězení uprchnout, a nalehko oděn, v mrazivém větru, se přiřítil na svém koni právě včas, aby viděl jak Czarina vítězí. Pozvedl svůj černý klobouk na její zdraví, podlehl silnému dojetí a svalil se mrtev s koně. Inu, jistě krásná smrt pro gentlemana.
Zůstaneme-li ještě u použití buldoků v chovu greyhoundů, bez ohledu na nepřesnou historickou dokumentaci, je pravděpodobné, že k tomuto chovatelskému kroku došlo. Na obrazech chrtů z poloviny 19. století je patrné, že se objevily určité nové znaky v exteriéru chrtů, oproti dřívějším vyobrazením. Především se zakulatila mozkovna a o něco se zkrátil původně špičatý čenich. Také se objevuje typické žíhané zabarvení, do té doby u greyhoundů neznámé a jemnější, hladší srst. Tyto znaky přetrvávají u některých greyhoundů dodnes. Orfordovy greyhoundy dala rodina do dražby a některé, včetně Czariny, koupil Yorkshiřan – plukovník Thornton. Také svérázná postava. Byl synem bohatého venkovského šlechtice a svůj majetek se mu podařilo ještě navýšit výhrami ze sázek, především proti Vévodovi z Yorku a jeho přátelům. Kromě náruživého hráče byl Thornton i velkým sportovcem - atletem.
Na Czarině odchoval Thornton prvý vrh štěňat, když bylo fence 13 let. Z tohoto vrhu pochází např. pesClaret. Ten se později stal otcem legendárního vrhu s fenkou Phyllis, ve kterém byli i psiSnowball a Major. Snowball byl navzdory svému jménu černý pes, Major žíhaný. Obzvláště Snowball byl ve své době nepochybně výtečný greyhound, vyhrál 4 pohárové soutěže a přes 13 matchů. Je možno předpokládat, že krev těchto bratrů koluje v krvi většiny současných greyhoundů i po 250 letech, uplynulých od chovatelských experimentů lorda Orforda.
Major Topham, majitel Snowballa, byl jedním z prvých průkopníků, kteří řádně dokumentovali původ /pedigree/ svých zvířat. Podporoval také používání "veřejných" krycích psů, což byla v té době novinka. Byl začátek 18. století a většina chovatelů používala k chovu pouze svoje vlastní linie. Své chovné psy zásadně cizím nepřipouštěli a svá přebytečná štěňata mnohdy raději utratili, než by je prodali a riskovali tím, že jednou budou dobrá a poběží proti psům z jejich stáje. Major Topham a Snowball tedy prolomili tyto bariéry a Snowball se stal historicky prvým veřejným krycím psem.

Kapitán Daintree dosáhl zase jiného prvenství. Jako prvý použil k propagaci svého chovného psa inzerci. JehoKing Cob (Ion x Cate ) se narodil v r. 1838, v r. 1840 vyhrál prestižní Newmarket Cup a v. r. 1841 pak St. Leger. Díky mediální propagaci se stal nejvlivnějším plemeníkem ve své době.
V r. 1852 byl v Liverpoolu, ve Waterloo Hotelu, založen dvaceti šlechtici nejvýznamnější coursingový klub – Alctar Club, později přejmenovaný na Alctar-Club Coursing. Do té doby se datuje i vznik významné soutěže – Waterloo Cup, která je až do dnešních dnů největším testem coursingových greyhoundů. Prvý ročník ( 1836/37 ) se běžel v Alctaru, na pozemcích Earla ze Seftonu. Zvítězil greyhoundFly.Coursing se postupně stával sportem široké veřejnosti. Soutěž střídala soutěž a návštěvnost prudce stoupala, účast greyhoundů se zvětšovala. Říjnového šampionátu v r. 1864 se zúčastnilo již 208 mladých greyhoundů – 122 psů a 86 fenek.. Traduje se, že druhý den tohoto meetingu uštval hlavní rozhodčí George Warwick čtyři koně. V roce 1858 byl založen National Coursing Club, jako střešní organizace, která dbá nad dodržováním regulí tohoto nově vzniklého sportu. V roce 1884 vychází prvé vydání plemenné knihy greyhoundů, která se stala garantem čistoty jejich chovu a původu, kterou střeží dodnes.Coursing se stává diváky stále více navštěvovanou podívanou a tím i komerčnější záležitostí. To bylo hlavním důvodem postupného přechodu přírodního terénního coursingu k tzv. paddock coursingu (tedy coursingu v ohrazeném prostoru ). Nebyla to žádná novinka. Podobnou podívanou pořádal již král Jakub I., kdy v uzavřeném prostoru honila dvojice greyhoundů srnce.
Ohrazený coursing probíhal v menších, uzavřených prostorách , většinou na koňských závodištích. V této podobě ho známe i z dnešních dnů. Zkrátila se i délka coursingu, ze 3 mílí na 800 yardů a méně, a proto začali být žádanější greyhoundi mohutnější a rychlejší ( se sprinterskými vlohami ). Začíná vznikat speciální typ tzv. coursingového greyhounda.. Dnes je již tento ráz typově vyrovnaný a v chovu působí osvědčené coursingové linie, do kterých se jen občas pro osvěžení "přilije" krev některého obzvláště rychlého dráhového greyhounda.A zase naopak – ztrácí-li některá dráhová linie u potomků rychlost, použije se k zlepšení chovu coursingový plemeník. Ten nachází nejlepší uplatnění v pozici otce matky.

 

Než se budeme zabývat dalším vývojem dostihů greyhoundů na britských ostrovech a v Evropě, zaměříme se krátce na historii greyhounda na ostatních kontinentech.

Začátek formuláře

Foto: archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře



Podívejme se nejprve do Jižní Ameriky. Prvým greyhoundem, který vkročil na půdu tohoto kontinentu, byla fenka, která sem připlula se španělskou expedicí, vypravenou v r. 1518 z Kuby. Fenka plnila svým způsobem funkci "živitelky" expedice a s její pomocí prý ulovili dobyvatelé 10 jelenů a bezpočet králíků ke své obživě.
Když se po nějaké době vracela expedice zpět na Kubu, fenka se zatoulala, opozdila se a zůstala na pevnině. O rok později – 1519, při druhé expedici, vedené Hernánem Cortésem do stejného místa ( Boca de Terinos, nyní Mexický záliv ), se fenka překvapivě objevila.Radostně poskakovala okolo vojáků, vrtěla ocasem a byla ve velmi dobrém výživném stavu, tlustá, s lesklou srstí a kypící zdravím.
V následujících letech se na území dnešního Mexika dostávalo se španělskými kolonizátory stále větší množství greyhoundů, kteří zde byli používáni nejen k lovení zvěře, ale i ke štvaní a likvidaci původních domorodých Indiánů.V Severní Americe se několik greyhoundů, dovezených Angličany, nacházelo již za koloniální éry. Jednoho z prvých psů si držel německý důstojník koloniální armády, baron von Steuben. Greyhound mu dělal společnost při dlouhém přezimování v pevnosti Valley Forge. Později, asi v půli 18. století začali být greyhoundi dováženi do Ameriky ve větším počtu, zejména z Anglie a Irska. Přicházeli spolu s novými osídlenci. A tak se greyhoundi začínají objevovat na farmách ve vnitrozemí Severní Ameriky, kde byli používáni k lovu divokých králíků a kojotů.Tito čtyřnozí lovci, ale i strážci domovů, se stávají společným znakem pro farmy v Kansasu, Missouri, Oklahomě a Texasu.
Také jezdectvo spojených států používalo hojně greyhoundy jako zvědy k odhalování Indiánů. V té době byli greyhoundi pevně spjati s koňmi. I generál Custer měl údajně smečku svých 22 honících greyhoundů, kteří jej vždy doprovázeli na jeho taženích. Když dlel Custer v pevnosti, spával rád na podlaze salónu, obklopen smečkou svých greyhoundů. Mezi jinými měl Custer vlastnit i bílého greyhounda s modrými znaky, vnuka jedné z coursingových legend – psa Master McGartha ( viz. dále ).
S greyhoundy se Custer rád projížděl den před bitvou, čímž se zřejmě psychicky uvolňoval. Bylo tomu tak i v den před slavnou bitvou u Little Big Hornu, ve které Custera s celou jeho kavalerií pobili Siouxové. Co se stalo s greyhoundy, historie neuvádí.

Za jakýsi prvý náznak coursingového dostihu lze považovat běh greyhounda proti antilopě v r. 1848, popsaný v knize "Oregon a Kalifornie".
Prvé soukromé "coursingové" setkání se uskutečnilo začátkem r. 1849. Od té doby se začaly rychle objevovat různé coursingové společnosti v Kalifornii, Coloradu, Kansasu, Dakotě, Montaně, Minnesotě a jinde.V roce 1886 se v Kansasu uskutečnila jedna z prvních celonárodních soutěží greyhoundů, kterou zaštítil známý časopis Harper‘s Weekly. V r. 1893 byl založen American Coursing Board a v r. 1896 pak vzniká v Abilene ( Kansas) organizace National Coursing Association, dnes známá jako National Greyhound Association – NGA.Když kapitán James Cook přistál v r. 1770 u břehů Austrálie, v Botanickém zálivu, který objevil a pojmenoval, měl na palubě své lodi The Endeavour i dva čistokrevné greyhoundy, psa a fenu. Tito se především podíleli, stejně jako fenka španělské expedice do Ameriky, na lovu zvěře k obživě posádky. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, že tyto lovecké akty později položí (v r. 1880 ) základy australskému milionovému "greyhound industry".
Tito dva Cookovi greyhoundi nebyli jedinými chrty na australském území. Již prví osadníci zde chovali křížence greyhoundů a deerhoundů, jako tzv. "klokaní psy", kteří jim pomáhali redukovat počet klokanů v okolí jejich farem.

Přirozeně, i v Austrálii se z lovu nejprve vyvinul coursing. Skupina bohatších osadníků si držela smečky coursingových greyhoundů, používaných k prvým soutěžím, jejichž pravidla přišla s anglickými přistěhovalci. V r. 1868 vznikl prvý coursingový klub v Narracoorte. Populární osobností byl tehdy Samuel Bladin, jehož psi v Anglii několikrát vyhráli Waterloo Cup, Oaks i Derby. Při svém australském pobytu se také se svými psy úspěšně zúčastňoval coursingů ve Victorii, a když se vracel zpět do Anglie, vzal s sebou i několik greyhoundů australského chovu. Tento počin byl zřejmě prvým pokusem o "osvěžení krve" anglického chovu.
V Anglii a Irsku zatím coursing nabývá stále většího rozmachu a těší se velké oblibě veřejnosti. Do historie začínají vstupovat coursingoví psí hrdinové, ze kterých se později stanou legengy.Master M‘Grath ( Dervock – Lady Sarah ) byl prvým greyhoundem, který se stal národní hvězdou, když vyhrál třikrát prestižní Waterloo Cup. Jeho otec Dervock byl špičkový coursingový pes, který byl jen smůlou připraven o vítězství v Brownlaw Cup ( irská obdoba anglického Waterloo Cup ). Matka, Lady Sarah, byla výkonnostně pouze průměrná fena.Během své kariéry byl Grath dokonce oficiálně přijat královnou Viktorií, velkou milovnicí psů, kterých chovala velký počet. Královna vlastnila mimo jiné i černobílého greyhounda Eose,který byl mazlíčkem nejen jejím, ale i jejího manžela prince Alberta.
V Irsku pak byl Master M‘Grath oceněn vyobrazením na irské šestipenci.
Tento vynikající, černobílý pes se narodil v termínu konání Waterloo Cup, v r. 1866. Jako štěně byl vychrtlý a neduživý a vůbec nevypadal nadějně. Jeho chovatel mu nepřisuzoval žádnou velkou budoucnost a nad pejskem se vznášela hrozba utracení. Ale jeho život byl nakonec ušetřen na prosbu místního osiřelého chlapce, který si štěňátko oblíbil a chodíval s ním na procházky. Chlapec se jmenoval M‘Grath a pejsek byl tedy pojmenován po něm.

V r. 1868, přesně dva roky starý, stál Master M‘Grath na startu svého prvého Waterloo Cup. V semifinále porazil tehdejšího nejlepšího irského greyhoundaLoclia a postoupil ke svému prvému finálovému vítězství. Příští rok se v Alctaru shromáždilo na 12000 diváků, aby vidělo případné "double" vítězství Master M‘Gratha. Ve finále se Grath postavil proti skvělému Bab-at-the-Bowster a porazil ho v nejúžasnějším běhu všech dob.V r. 1870 utrpěl Grath jedinou porážku ve své kariéře, když se pokoušel o třetí Waterloo Cup. Soutěž byla ve své prvé polovině značně kontroverzní a mnoho pamětníků tvrdilo, že terén byl pro dostihy zcela nevhodný a výsledky závisely především na štěstí. Toto potřebné štěstí neměl Grath, který při své porážce přišel málem i o život. Běžící za králíkem, spadnul Grath do polozamrzlé řeky Alt a byl uvězněn pod ledem. Marně bojoval o život, když se pro něj na poslední chvíli vrhnul irský psovod Wilson a psa zachránil. Šokovaný spolumajitel lord Lurgan se zapřísahal, že Grath již nebude nikdy závodit.
Nicméně příští rok ( 1871 ) byl jeho "zázračný" pes dokonale fit. Lurgan nemohl odolat pokušení pokusit se o třetí vítězství ve Waterloo Cup. A tak se Master M‘Grath opět ocitl na startu. Předvedl všechny své hvězdné vlohy pro vrcholný coursing a vyhrál potřetí.
Nadšení diváků neznalo mezí a Grath vstoupil do dějin.Master M‘Grath byl za čtyři sezóny jen jedinkrát poražen, když startoval ve 39 bězích. Svým majitelům vydělal 150 000 L a stal se legendou. V Seabrooku ( New Hampshire ) je po něm dokonce pojmenovaná restaurace, jejíž zeď zdobí portréty Master M‘Gratha a lorda Lurgana.
Po ukončení dostihové kariéry odešel Grath do chovu. I když sám byl jedním z nejlepších coursingových psů celé historie, v chovu se příliš neprosadil. I to se často stává.
Současně s prudce vzrůstající návštěvností coursingu se začíná zvažovat, jak dostihy chrtů více přiblížit dostihům koňským – tedy vymyslet systém dostihů greyhoundů na uzavřené dráze, kde by mohlo běžet více než dva greyhoundi. To by divákům poskytlo zajímavější podívanou a umožnilo lepší výhled. Větší počet greyhoundů by pak poskytl i více sázkových kombinací pro hravé návštěvníky.
O vzniku dráhových dostihů bude příští pokračování.

Prvý pokus o dráhové dostihy za mechanickou návnadou proběhl 16. září 1876 na pláni Welsh Harp u anglického Hendonu. Byly to tehdy samozřejmě dostihy rovinné. Této převratné události věnovaly místo na svých stránkách i proslulé The Times a Sporting Times.

Začátek formuláře

Foto : archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Běžely se čtyři dostihy, každý na 400y, na přímé travnaté dráze. V každém dostihu startovalo 6 greyhoundů. Navzdory větru a již chladnému počasí sledovaly dostihy stovky diváků.
Nicméně, byl to v té době pokus ojedinělý a na klasické dostihy na oválné dráze, tak jak je známe dnes, si divácká veřejnost musela ještě nějakou dobu počkat.
Další kapitola se psala v USA. Narůstající zájem Američanů o coursing vedl i zde k pokusům o dráhové dostihy za mechanickou návnadou. Snaha byla umocněna i vzrůstajícím pobouřením veřejnosti nad používáním živých zajíců k tréninku a soutěžím greyhoundů.
V r. 1907, v rámci meetingu Intermountain Coursing Association v Salt Lake City, předvedli Owen Patrick Smith a jeho přítel George Sawyer prvého "umělého zajíce".
Při druhém meetingu již vznikla idea malého, oválného stadionu, kde by obíhal umělý motorový zajíc. K realizaci tohoto nápadu ale došlo až později.
Prvá dráha tohoto typu byla otevřena v r. 1912, v texaském Houstonu. Dráha sice nevzbudila žádné velké nadšení diváků, ale ani je od dostihů nijak neodradila. Proto Smith a Sawyer učinili další pokus a druhou dráhu postavili v r. 1919 v Emerville v Kalifornii. Základy dráhových dostihů tak byly položeny a mohla vzniknout International Greyhound Racing Association v Tulse ( Oklahoma ). Postupně vyrůstají další stadiony a příznivců přibývá.
Později se v Chicagu, po protestech veřejnosti proti pořádání chrtích dostihů během dne, představily večerní dostihy, jak je v současnosti známe z USA, Irska, Británie a Austrálie. Zdá se, že hlavním důvodem nespokojenosti s denními dostihy chrtů bylo jejich souběžné pořádání s dostihy koňskými. A dostihový fanoušek chtěl stihnout obojí.
Další dráha vzniká v Miami a v r. 1922 se pořádá prvé Miami Greyhound Derby.
Dostihy greyhoundů od té doby prošly střídavými obdobími popularity, zatracování, modernizacemi drah a dráhových povrchů i neustálým vylepšováním systému mechanické návnady, pro kterou se dodnes používá termín "hare" - zajíc.
V r. 1925 položil St. Peterburg Kennel Club na Floridě základy k dráze Derby Lane. Je to nejstarší a nejznámější dráha na světě, která je v provozu i v současnosti. Mnohé jiné průběžně zanikly, další, modernější, se vybudovaly. Dostihy greyhoundů se postupně stávají plnohodnotným sportem a Amerika zakladatelkou jejich současné podoby.
Z Ameriky se pak dráhové dostihy šíří do Austrálie a zpětně ovlivňují dostihy v Anglii, Irsku a posléze i v některých dalších zemích Evropy.
Australský zápasnický promotér Jack Mungo viděl poprvé dostihy za mechanickým zajícem, když pobýval v Chicagu na mistrovství světa v zápase. To co viděl, se mu zalíbilo natolik, že zkusil po svém návratu představit dostihy chrtů divákům v Austrálii. Leč bez velké odezvy.
Úspěšný pokus se povedl až v květnu 1927 na Epping Racetrack v Sydney, kousek od koňské dostihové dráhy Harold Park. Již dříve se na této dráze pořádaly rovinné coursingy, kdy umělou návnadu táhl před greyhoundy jezdec na koni. Prvé australské dostihy za mechanickou návnadou vyhrál Bellamand ( The Turf x King‘s Battery ).

V třicátých letech pomalu rostla i návštěvnost divácké veřejnosti, která se pohybovala v průměru 12000 diváků, s tehdejším diváckým rekordem 27000 návštěvníků. Navzdory tomu, že všechna koňská závodiště silně lobbovala proti zavádění chrtích dostihů, podařilo se tyto v Austrálii udržet a postupně je úspěšně , i když mnohdy těžce, rozvíjet. V letech 1940 – 50 již rychle vyrůstaly dráhy po celé zemi. V roce 1960 byly v Austrálii zavedeny večerní dostihy chrtů a od té doby se tyto staly ideální alternativou dostihů koňských a o návštěvnost rozhodně nebyla nouze.
Nyní se podívejme zpět do Irska a Anglie. Americký vynálezce mechanického zajíce Smith zemřel v roce 1927, ale dočkal se ještě použití svého patentu v Británii. Prvé oficiální dostihy za umělou návnadou se zde konaly 24.6.1926, v Manchesteru, na stadionu Beele Vue. Prvým vítězem se stal Mistley ( Jack In Office – Duck ).
Dráhové dostihy za mechanickou návnadou se jevily jako mnohem zajímavější než coursing a hned si získaly mnoho příznivců. Večerní pořádání dostihů spolu s relativně nízkými náklady na držení dostihového greyhounda postupně způsobilo, že se dostihy chrtů staly nejrozšířenější národní zábavou, především pracující třídy. Dráhy začínají růst jak houby po dešti. A již v roce 1927 se ve White City běží prvé English Greyhound Derby na 500y.Toto historicky prvé anglické Derby vyhrál Entry Badge. Od té doby se English Derby běhá každoročně ( nyní ve Wimbledonu ), s jedinou válečnou přestávkou v období 1941 – 1944.
V lednu 1928 byl v Británii založen National Greyhound Racing Club ( NGRC ) pro jednotnou organizaci tohoto nového odvětví dostihového sportu. Dostihy řídí NGRC až do dnešní doby. 23. dubna 1928 vydal NGRC dostihová pravidla, která byla akceptována tehdy všemi 43 dostihovými dráhami v zemi. Ve stejném roce vzniká i National Greyhound Racing Society / NGRS, která sdružuje majitele a provozovatele britských drah.
V r. 1972 se NGRS transformovala do více reprezentativní British Greyhound Racing Federation – BGRF, kterou pak v r. 1979 nahradil British Greyhound Racing Board – BGRB.
V Irsku byly dráhové dostihy představeny veřejnosti v dubnu 1927, v Celtic Parku v Belfastu. A ve stejném roce byl 14. května otevřen dostihový stadion Shelbourne Park v Dublinu. V krátké době pak vznikly dráhy Harold Cross, Cork, Dunmore Park, Clonmel, Limerick, Galway, Dundalk a mnoho dalších.
I když se prvé Irish Derby datuje do roku 1932, není to tak úplně pravda. Již v roce 1928 pořádala lokální dráha v Harolds Cross své Irské Derby. Vyhrál ho pes Tipperary Hills, pískový žíhaný pes, který se narodil v dubnu 1927 z rodičů Melksham Tom x Melksham Na Boc E. Irské Derby se v Harolds Cross pořádalo až do roku 1931. V tomto roce zvítězil výborný pes Little Chumie (Bottle x Coolalong Girl), který pak ještě vyhrál National Cup (Shelbourne Park), Lincoln Cup (Wembley) a Twelfth Norhae Trophy.
Nicméně, dráha Harolds Cross neměla do roku 1932 statut potřebný pro klasické dostihy a proto se Irish Derby, jako oficiální národní Derby, datuje až od roku 1932.
I kalendář irských klasických dostihů byl poprvé sestaven až v tomto roce. Mezi klasické dostihy byly zařazeny : Irish Derby (Shelbourne Park), St. Leger (Celtic Park), Irish Grand National (Harold Cross) a Irish Oaks (Clonmel).
Guidless Joe (Guiding Hand x Flaming Fire) se stal v roce 1932 prvým oficiálním vítězem Irish Derby, časem 30,36 (tehdy na 525 y, od roku 1985 se Irish Derby běhá na 550y). Od roku 1932 se Irish Derby běhá nepřetržitě, od roku 1968 výhradně v Shelbourne Park.

Prvou vítězkou Irish Oaks se stala fenka Queen of the Suir (31,80/525y) před druhou Silver Sail.
Všechny dostihy v Irské republice kontroloval až do r. 1956 Irish Coursing Club (ICC). Poté vznikla nová oficiální statutární organizace pro dráhové dostihy – Bord Na gCon, která kontroluje všech 18 irských závodišť až do dnešní doby.
V různých zemích probíhající dostihy měly svá různá specifika. Amerika a Austrálie preferovaly dostihy 8 chrtů na širokých, prostorných drahách, vybavených vnitřním systémem "zajíce", s převládajícími distancemi 500 – 550 m. Na britských ostrovech soutěží 6 chrtů a dostihy probíhají na menších užších drahách, s preferovanou distancí 480m. Vývojem prošel i dráhový povrch, který se postupně měnil z travnatého na pískový.
Aby se světový systém dostihů greyhoundů alespoň trochu sjednotil, vzniká v r. 1971 World Greyhound Racing Federation, s jediným cílem - koordinovat světové dostihy a na každoročním meetingu umožnit zástupcům členských států diskusní fórum na dostihová témata. Zakládajícími státy WGRF jsou Austrálie, Irsko, Mexiko, USA, Velká Británie a Španělsko ( provozující i jednu dráhu v Itálii ). Postupem doby, tak, jak se dostihy greyhoundů ve světě vyvíjejí, projevují zájem o členství ve WGRF i další státy.
Příště se seznámíme s některými dostihovými hvězdami počátečního období a posléze se již budeme zabývat mapováním situace v naší zemi.

Každé období má své hrdiny a ani v začátcích dráhových dostihů to nebylo jinak. V Austrálii zářil legendární Temlee (později jeden z pilířů australského chovu), hvězdná fenka Zoom Top a světový rekordman Chief Havoc. Ameriku oslňovali Flashy Sir, Miss Whirl, Downing a Dutch Bahama. V Anglii a Irsku byli oslavováni Mick The Miller a Spanish Battleship (do dnešní doby jediný trojnásobný vítěz Irish Derby), v pozdějším období i vytrvalecké hvězdy Scurlogue Champ a Ballyregan Bob.

Začátek formuláře

Foto: archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Krátce se zastavme u dvou greyhoundů počátečního období.

Mick The Miller

Narodil se a byl odchován v Irsku, kde se i začal připravovat na dráhové dostihy. Později, ale onemocněl těžkou psinkou, která v té době končila většinou úmrtím psa. Mick měl ale štěstí a přežil. Trvalo však dlouho, než se zotavil z této těžké zkoušky a proto předvedl svůj debut až ve věku 22 měsíců. Řadou vítězství pak ustavil tehdejší rekord – 15 vítězství z dvaceti startů.
Páter Brophy, chovatel i majitel v jedné osobě, byl dychtivý zkusit s Mickem i English Derby.
A tak se vcelku neznámý irský greyhound vypravil do Anglie. V prvém solo trialu oběhl Mick dráhu ve White City v rekordním čase a brzy se stal hlavním tématem sportovního tisku. Nabídky za psa jen pršely a Brophy se velmi těžce rozhodoval, zda se rozloučit se svým chráněncem, či nikoli. Nakonec ale souhlasil s prodejem a Mick se stal hlavní atrakcí aukce ve White City. Byl vydražen za královskou sumu 800 GNS a získal ho trenér Stan Biss pro bookmakera A. H. Williamse.
Mick se brzy novému majiteli odvděčil. Vyhrál zahajovací běh Derby v rekordním čase 29,82 a stal se prvým greyhoundem v historii, který se dostal pod 30 vteřin na trati 525y. Celou derby soutěží postupoval Mick bez porážky a pro finále byl jasný favorit. Finále mělo ale nešťastný průběh.
Tři psi měli těžkou kolizi v prvé zatáčce a Mick se jen doloudal do cíle. Dostih byl ale prohlášen za neplatný a finále bylo opakováno. V opakovaném finále pak Mick potvrdil formu a vyhrál o 3 délky v čase 29,96.
Po úspěšném Derby zúročil Williams svoji živou investici a prodal Micka za pohádkových 2000 GNS. Pes se tak stal prvým greyhoundem, který překročil cenu 1000 GNS. Opět nový majitel, nový trenér, nové prostředí. Mick byl ale stále lepší a lepší. Derby vyhrál i příští rok a stal se tak prvým greyhoundem, který vyhrál dvě English Derby po sobě.
Mick triumfoval i ve Welsh Derby a Cesarewitch. V r. 1931, v pro greyhounda požehnaném věku 5 let, se Mick pokusil o hattrick (trojí vítězství) v English Derby. Probojoval se do finále, ale opět zasáhla smůla. Finálový běh narušila potyčka, kterou způsobil Gyland R, a i tentokrát bylo rozhodnuto o opakování běhu. Zde se ale již projevil Mickův věk a pes doběhl poslední. Dostihovou kariéru ale ukončil excelentně, vysoce ceněným vítězstvím v St. Leger.
V důchodu se Mick dostal na stříbrné plátno a stal se hvězdou filmu "Wild Boy". Když uhynul, bylo jeho tělo vypreparováno a instalováno v síni slávy, v londýnském Národním muzeu historie. Je zajímavé, že bylo při preparaci zjištěno, že tento skvělý sportovec měl abnormálně velké srdce (podobně jako fenomenální australský kůň Phar Lap), které vážilo neuvěřitelných 411 g. Mnozí věří, že právě toto bylo tajemstvím jeho fenomenálních úspěchů.
Ať tak, či onak, je Mick jednou z největších postav dostihů greyhoundů. V chovu se však bohužel neprosadil.

Spanish Battleship

Úžasné trojnásobné vítězství tohoto psa v Irském Derby nebylo dosud vyrovnáno, natož pak překonáno. Proto zaujímá Battleship speciální postavení v historii dostihů greyhoundů.
V srpnu 1951 se narodilo 7 štěňat po otci Spanish Chestnut. Nejslabším štěnětem poměrně zdařilého vrhu byl drobný pejsek, pojmenovaný Spanish Battleship. Otec, Spanish Chestnut byl plavě žíhaný pes s výbornými výsledky na dráze (2x vyhrál Laurels). Proto byla vrhu věnována mimořádná péče a chovatel, hospodský z Kilorginu, dlouho opatroval i slabého Battleshipa. Pravidelně mu dával pít mléko a pivo z kojenecké láhve, ale pejsek byl stále malý a drobný, a takový zůstal i v dospělosti. Jeho dostihová váha byla pouhých 28 kg. To však, jak uvidíme, nijak neovlivnilo jeho dostihové schopnosti.
Battleship vyhrál skvěle svůj dubnový debut v r. 1953 a výborný výkon podal i v St. Leger na dráze v Limericku. Poté ho převzal do péče trenér Tom Lynch. Majitel O‘ Connor viděl budoucnost psa na sprinterských tratích, ale brzy začalo být jasné, že jeho úžasné zrychlení může být výhodou i na jiných distancích. Battleship podával v Harold‘s Cross stabilně dobré výkony, a tak se přirozeně jeho dalším cílem stalo Derby.
Okázale pohrdajíce soupeři, vyhrál Battleship prvé kolo i semifinále a ve finále porazil Smokey Glena o 3/4 délky, v rekordním čase 29,78. To byl jeho prvý velký triumf v Irish Derby. Později v sezoně, navzdory účasti ve finále Laurels, McCalmont Cup a McAlinden Cup, si musel Battleship na další vítězství počkat. Dočkal se až po zimním odpočinku.
Do následující sezony nastoupil pes ve velké formě a potvrdil svoji skvělou výkonnost
a perfektní třídu. Statečně bojoval v Corn Tostal (Harold‘s Cross) i v Easter Cup (Shelbourne Park), které se konaly ve stejném časovém období a obě finále startovala v jednom týdnu. Po startu v Callanan Cup (Harold‘s Cross) potřeboval Battleship měsíc odpočinku aby si vyléčil utrpěné zranění, ale pro 1954 Irish Derby byl již opět v nejlepší formě.

V zahajovacím kole opět zaběhl nový traťový rekord, když dosáhl úžasného času 29,50.
V druhém kole byl jen o 0,09 pomalejší a v semifinále rekordní čas 29,50 zopakoval.
Ve finále to vypadalo, že tato úžasná série bude přerušena. Battleship nečekaně zmeškal start a v obecenstvu se rozhostilo hrobové ticho, když se v čele dostihu bezpečně usadil Dignity.
Battleship ale v závěru vyvinul nečekané zrychlení a za jásotu diváků, jako uragán prolétl cílem první o 3 délky, v čase 29,64.
Veškeré dění okolo psa rázem provázela ohromná sledovanost. Každý byl rázem nejchytřejší, co člověk, to "fundovaný" názor. Mnoho lidí se domnívalo, že O‘Connor a Lynch budou takoví blázni, že se pokusí o Derby hattrick (trojí vítězství). Spanish Battleship byl již ale čtyřletý. Nemálo lidí se proto domnívalo, že ve čtyřech kolech již nebude stačit špičkové třídě mladých greyhoundů. Derby se očekávalo s napětím.
V zahajovacím kole to vypadalo, že pochybovači budou mít pravdu a Battleship prohrál s Crosby‘s Bell (29,94). Ve svém semifinále již působil Battleship téměř jak za mlada, když bezpečně zvítězil v čase 29,74. Nicméně Crosby‘s Bell vyhrál své semifinále v ještě lepším čase 29,53. Finále se proto očekávalo velmi napínavé.
Při finálovém večeru se nakonec diváci přece jen přiklonili k Battleshipovi a srazili jeho kurs až na 5-4. Sázková nabídka na Crosby‘s Bell byla 7-4. Jakmile se boxy otevřely, vyrazil Battleship jako střela a v prvé zatáčce již vedl o dvě délky. Tím se mu podařilo vyhnout skrumáži, která nastala v prvé zatáčce a na kterou doplatil i Crosby‘s Bell. Battleship se držel stále v čele. Následoval útok ostatních, zejména Bella, ale nikdo již nemohl dostihnout letícího Battleshipa, který proběhl vítězně cílem o 4 délky, ve svém třetím úspěšném Derby.
I z tohoto příkladu je patrné, že dostihy nejsou jen o výkonnosti a schopnosti zvířete, ale z velké části i o štěstí. Angličané na to mají výstižné přísloví:
"Věčná je nejistota turfu" (turfem se rozumí dostihy koní a dostihový sport obecně).
A že není žádná stoprocentní jistota ani v chovu – také Battleship jako otec nijak nezazářil.
Příště: chrti v Čechách a kontinentální Evropě.

JaP

6.díl

I v zemích českých bývali již v ranném středověku chrti oblíbenými loveckými psy. Četné zmínky o nich se v té době týkají především zákazů jejich chovu poddaným lidem, tak, jak tomu bylo i v Anglii a dalších zemích Evropy, kde byl lov s chrty rozšířenější než u nás (Polsko, Rusko).

Začátek formuláře

Foto: archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře



Opravdu do módy přišli chrti až v 16. století a sloužili převážně k lovu zajíců. Mnohdy to ale byla spíše panská kratochvíle, než opravdový lov. Nová šlechtická zábava se rozmáhá zejména v období nástupu Habsburků na český trůn.Vyznavači tohoto způsobu lovu (např. Lev z Rožmitálu, Vilém z Rožmberka , arcikníže Ferdinand, 3 mnozí další) se vzájemně zvou na "dostihové" štvanice a nezřídka na výsledky honů sází. Vidíme tedy, že sázky na chrty jsou velmi starého data a činily tuto formu zábavy ještě zajímavější.Rožmberský archivář Václav Břežan píše například o štvanici ve Veselí, 21.4. 1561 toto: "Toho dne 15 chrtů v základ puštěno. Závod s hrty, každý pár o sto tolarů".Další zpráva je ze 4. 11.1585: "Týž den štvaní držáno okolo Záblatí a vyhráli chrti páně na páně Kunšových, Dvoreckých a páně Rutových a páně Walovského chrtech". O držení a chovu chrtů se zachovaly i další zajímavé záznamy. Jeden pochází např.z panství Tloskov z let 1739 - 40. Vyplývá z něj, že vrchnost mívala chrty na svém panství jen v zimním období (tedy lovecké sezóně). Po zbytek roku se o chrty museli starat poddá-. ní, jako byli ovčáci, mlynáři, pohodní apod. Každý měl v péči jednoho chrta. Tak například Admirál byl u mlynáře v Křečovicích, Arant v tloskovském mlýně, Perweis u pohodného. Celkem chytře vyřešená péče o chrty mimo sezónu, že?Dobří chrti byli velmi ceněni a měli nesmírnou hodnotu. Král Václav (syn Karla IV.) měl smečku statných chrtů, která ho stála dva krásné zámky. Pan Vok z Rožmberka zase koupil deset skvostných chrtů za tehdy největší rybník Svět. Staré rčení z té doby praví: "Dobrému chrtovi, ať psovi nebo feně, ani sto krásných žen se nevyrovná v ceně!".A že měl chrt kolikrát větší cenu než lidský život dokládá stará pověst o Kozojedském rytíři. Ten za vrácení svého ztraceného chrta prý vydal staré čarodějnici na smrt mladého panoše, věrného sluhu .Jana, jehož krev potřebovala baba ke svému omlazení. Odtud rčení : " Jan, za chrta dán".
Další chrti se během času do Čech dostávají výměnou s panovníky ostatních zemí i dovozem stále kvalitnějších zvířat z Anglie, která spolu s Irskem kraluje chovu greyhoundů v Evropě dodnes. Můžeme tedy již postupně hovořit o chrtu jako o greyhoundovi.Průběhem dalších století prošel greyhound u nás poměrně nepovšimnut, mnoho materiálů z tohoto období není k dispozici.

Větší množství dostupných materiálů se objevuje až z počátku 20. století. Abychom pochopili celý vývoj u nás v kontextu situace v Evropě, začneme stručný přehled rokem 1911. Kynologie dosahuje stále většího rozmachu a začíná se uvažovat o mezinárodním sjednocení standardů plemen a jejich chovu. 22. května 1911 je ustavena mezinárodní kynologická organizace FCI -The Fédération Cynologique Internationale. Zakládajícími státy jsou Německo, Rakousko, Belgie Francie a Holandsko. V roce 1957 se stala členem FCI i ČSSR. FCI se zabývá především chovem psů (331 plemen) a pořádáním výstav. Chov a držení některých "pracovních" plemen, mezi která lze pro naše účely zařadit i greyhounda, není ale jen o výstavách a přehlídkách. Dostihové soutěže greyhoundů a ostatních chrtů probíhají s větší či menší frekvencí v různých zemích světa. Země, kde dostihy chrtů směřují více do oblasti komerční, řeší své spojenectví založením WGRF (viz. dříve). Další evropské země, kde se dostihy chrtů konají jen v malém měřítku, spíše jako zájmová činnost určité skupiny lidí, cítí také nutnost nějakého sjednocení podmínek. Proto dochází v Belgii, v r. 1923, k založení UICL - Union Internationale des Clubs de Lévriers. UICL byla přímo připojena k FCI a její existence zakotvena ve statutu této celosvětové organizace. V UICL byly zastoupeny Belgie, Německo, Finsko, Francie, Holandsko, Itálie, Rakousko, Švédsko, Švýcarsko a Španělsko.
Pokud jde o způsob organizace a struktury dostihů, bylo rozhodnuto, že dostihové řády UICL podléhají schválení FCI. Tak mohl vzniknout v r. 1930 první "Řád pro mezinárodní závody chrtů na dráze bez živé návnady". Již v pojmenování tohoto dokumentu je zachycen odpor k sportovně prováděným honům na živé zajíce. V některých členských zemích má ale tato "zábava" velkou tradici (např. Španělsko). Zřejmě i proto byla na valném shromáždění 2.června 1939 ve Stockholmu vytvořena nová pravidla "Řád pro závody chrtů na dráze s živou či mechanickou návnadou, a bez ní" (doslovný překlad). UICL tedy koordinuje a řídí dostihy chrtů ve svých členských státech, zejména ve střední Evropě, kde se postupně vytvářejí jednotná pravidla organizace dostihů chrtů tak, jak je můžeme dodnes vidět i na našich drahách, hlásících se k systému dostihů UICL/FCI. UICL zahajuje i tradici pořádání Mistrovství Evropy v dostizích chrtů.
Českoslovenští chovatelé a majitelé dostihových psů se snažili téměř 10 let. aby se také naše republika stala plnohodnotným členem UICL. Významným posunem byly dostihy v Brně, které se konaly 2.-3. 7. 1966 pod patronací UICL. Zástupci UICL při té příležitosti posoudili naše dostihové podmínky a přijali žádost Československa o přijetí. Akt přijetí pak proběhl 23. září 1966, díky vedení Československého svazu chovatelů drobného zvířectva/ČSCHDZ. Proto se již na Mistrovství Evropy 1966 na nově vybudovaném hamburgském dostihovém stadionu ve Farmsen mohli zúčastnit zástupci Československa. Na startovních listinách byla uvedena Dr. Friebová s grey-houndem Hall-King Pražský a .T. Pilař s tenkou Gitta-Tilli Pražská. Toho, kdo znal tuto dobu, nepřekvapí, že účastníci měli problémy s devizovým příslibem i s výjezdem za hranice. Průtahy na hraničním přejezdu pak způsobily, že se na stadion nedostavili včas. Pořadatelé jim však benevolentně dali možnost dodatečně startovat v samostatném rozběhu. Proto se mohl Hall-King dostat až do finále, kde skončil jako poslední, nicméně šestý nejúspěšnější pes v Evropě.

Ale jak to známe i z jiných případů, historických, současných a nejen "kynologických", lidé si vše dokáží zkomplikovat. Místo spolupráce, potřebné k dalšímu rozvoji a propagaci dostihů chrtů, došlo k nešťastné situaci. Vedení FCI zrušilo zapojení UICL do své organizace a ustavilo svoji tzv. Komisi pro chrty (Commission des Lévriers - CDL). Zastoupení v CDL měly všechny státy, dříve sdružené v UICL. Nastává dvojvládí a boj o moc, a to nejen v evropském vedení, ale i na národní úrovni členských států. Vše dochází tak daleko, že FCI prohlašuje UICL za disidentskou (jak oblíbené slovo v nedávné době) a zrušenou, což ne všichni akceptují.
Zmatky se nevyhnuly ani Československu. Díky politické situaci v naší zemi bylo Československu pozastaveno členství v FCI (hrozilo dokonce i vyloučení, zejména díky aktivitám Rakouska, které poukazovalo na různé české firmy, vyvážející z ČR nelegálně štěňata) a o dostihy chrtů usilují různé vznikající a opět zanikající organizace, chrtařské asociace, dostihové jednoty, kynologické konfederace, atp.
Samotné dostihy chrtů se ale díky mnoha nadšencům, sdruženým v zájmových klubech, stále pořádají podle stávajících pravidel FCI, a to na čtyřech postupně vybudovaných travnatých drahách - Kraslice (později zaniká), Kolín, Mladá Boleslav a Lednice.
Po rozdělení Československa vzniká Českomoravská kynologická unie - ČMKU, která sdružuje všechny chovatelské svazy a kluby, působící na území České republiky, vede centrální plemennou knihu a řídí kynologické dění u nás, včetně dostihů pořádaných na posledních třech výše zmíněných drahách. Za tímto účelem jmenuje ČMKU svoji Dostihovou komisi jako poradní orgán pro dostihovou činnost.
Po konsolidaci poměrů v naší zemi a vyhlášení samostatné České republiky došlo opětovně na zasedání FCI v Buenos Aires k přijetí ČR do FCI, zatím jen jako asociovaného člena. To znamenalo, že po dva roky má CR všechna práva, kromě práva hlasovacího.
V roce 1997, 13. -14. září, byla Česká republika na zasedání FCI v Oss (Holandsko) konečně opět přijata za řádného člena, reprezentovaného ČMKU.
Jak později uvidíme, je již v té době v Evropě i ČR "na spadnutí" situace, která s dostihy chrtů, zejména greyhoundu, opět trochu zamíchá. V příštích pokračováních se pokusíme dle dostupných materiálů představit českou dostihovou historii i současnost poněkud podrobněji.
Ing. V. Babincová / JaP

Podobně jako jiní, se jistě i někteří našinci měli možnost seznámit s dostihy chrtů na britských ostrovech, v Americe nebo v Austrálii, ať již jako turisté či z různých zpráv, žurnálů a z tisku. Leckoho zřejmě tato zábava zaujala a leckdo se asi zaobíral myšlenkou zkusit něco podobného doma v Čechách.

Začátek formuláře

Foto : archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Prvý doložený pokus se datuje do r. 1925. Tehdy byly dostihy pořádány po dvě sezóny soukromě v Mariánských Lázních jako pokus o zpestření lázeňské sezóny.V roce 1926 vznikl v Teplicích, kde byl relativně větší počet chrtů a proto se nabízela možnost pořádání dostihů, klub pro chov chrtů a dostihový sport, u jehož zrodu stáli pánové Rudolf Posselt a Otto Matzenauer. O rok později již tento klub pořádal dostihy chrtů, jichž se zúčastňovali především barzojové a pouze několik málo greyhoundu a whippetů.

V roce 1927 pak došlo k postavení první stálé dráhy v Ušovicích u Mariánských Lázní, která měla sloužit pro dovezené dostihové psy. Byl to prvý pokus o profesionalizaci dostihů chrtů podle anglo-amerického vzoru. Projekt se tvořil ve spolupráci s americkými podnikateli, kteří byli hlavními investory a majitelem drátovny, p. S. Sentrem. Investoři předpokládali, že závody chrtů budou oživením lázeňské sezóny a že se jim peníze rychle vrátí na sázkách. Sekretářem dráhy se stal bývalý major Kunel. Celý areál se budoval podle dostupných fotografií z různých světových závodišť. Proběhly rozsáhlé terénní úpravy, které vedl stavitel Hohler z Plané u Mariánských Lázní. Zavlažovací zařízení bylo umístěno v zemním kanále a pohon návnady obstarával elektromotor. Vyrostla dvoupatrová věž pro rozhodčí a personál, v blízkosti závodiště se postavilo asi patnáct kotců a kuchyň, která pod odborným vedením připravovala krmení pro dostihová zvířata. Celý podnik zaměstnával značné množství profesionálního personálu, vesměs anglicky mluvicích cizinců. Na novém závodišti zakrátko proběhly úspěšně první tréninkové běhy. Řádné dostihy se však nikdy neuskutečnily, protože v poslední fázi nedošlo k dohodě o finančních otázkách. Američtí podnikatelé na místě rozprodali závodní greyhoundy a spolu s personálem Mariánské Lázně opustili. Nevyužité závodiště bylo o několik let později zlikvidováno. (Tolik ze vzpomínek pana M. Šťastného, správce drátovny). Lze předpokládat (leč není prokázáno), že někteří takto náhodně získaní greyhoundi zasáhli zkraje i do českého chovu.

Následné období asi nejvíce poznamenali dva chovatelé chrtů. První z nich, pan František Štěpnička, byl zároveň druhým místopředsedou Klubu pěstitelů chrtů se sídlem v Praze (v pozdější literatuře uváděn i jako Klub chovatelů chrtů se sídlem v Praze). Tento nejstarší specializovaný chovatelský klub je zmiňován již okolo roku 1920. Pan Štěpnička byl majitelem chovatelské stanice z Winchestru a se svým greyhoundem Allanem z Winchestru sklízel ve své době četné úspěchy. Tento 74 cm vysoký pes se narodil 5.10. 1931. Spolu se svými sestrami dal Allan základ dalším chovům. Do chovu greyhoundu krátce zasáhla i chovatelská stanice z Kamejku, pana M. Šrámka z Jičína, jejíž pes Banny Renz ale zdaleka nedosahoval takových výsledků jako greyhoundi chovatelské stanice z Winchestru. Je pravděpodobné, že zde bylo ještě o něco více greyů, jejich majitelé nebyli ale nikde organizovaní a zvířata se úplně ztratila ve víru dějin. Chovatelskou Štafetu posléze převzal druhý významný chovatel, pan Michal Pištělka. Chovným párem jeho stanice Derby se stala vynikající fena Asta Dessi z Winchestru a pes Boris v.d. Josef Legendě. Působil zde i Astor Dessi z Winchestru. Greyhoundu bylo tehdy obecně poskrovnu. Vesměs si je drželi movitější majitelé jako reprezentativní doplněk.

V začátcích bývaly také značné problémy s tréninkem i s posuzováním chrtů. Trénovalo se na cvičištích, která byla určena hlavně pro psy s vojenským zaměřením. Chrty posuzovali pouze tři rozhodčí: pan Miloš Kuhn, pan MVDr. Oldřich Kosík a pan Václav Sibor, zakladatel Klubu pěstitelů chrtů se sídlem v Praze. Pan Šibor byl jeho dlouholetým předsedou, a byl to skutečně odborník na svém místě. Za jeho života byla zavedena plemenná kniha chrtů, kterou zdárně vedl, a zároveň byl i prvním správcem chovu (dnes poradce chovu). V r. 1931 se i jeho zásluhou pořádaly v Praze I. Mezinárodní závody chrtů, které byly v té době svým způsobem středoevropskou raritou. Po smrti p. Šibora (27.1.1938) přebírá krátce předsednickou štafetu 1. místopředseda p. Kuhn, správce elektrárny v Nové Páce.

Na jaro roku 1939 připravoval klub velkou chovatelskou přehlídku chrtů, která se měla uskutečnit v Praze. Druhá světová válka ale zřejmě tomuto záměru zabránila. Posledními známými vítězi výstav se stávají Allan z Winchestru - Vítěz Protektorátu Cechy a Morava a Ikar Derby, 17 měsíců starý pes, také "Winchester", který získal oceněni výborný a stal se vítězem Zemské výstavy všech psů ve Zlíně, 23.7.1939. V té době náhle zemřel pan Kuhn. Klub postupně zanikl a další organizovaná činnost "chrtařů" se obnovila až dlouho po válce.Za války bylo dost obtížné chovat psy, a ne každý chovatel vydržel po celé válečné období udržet chov. Psi, kteří měli nějaký význam pro Říši, museli být bez náhrady odevzdáni. Pokud někdo neuposlechl příkazu, byl pes před jeho očima zastřelen a majitel poslán do koncentračního tábora. Byl to jistě pro Pražany smutný pohled na teskně štěkající psy v areálu Strahovského stadionu, kde rekvírování probíhalo.

Panu Pištělkovi se i přes válečné obtíže podařilo zachovat tři greyhoundy - dvě feny a jednoho psa. Od něj pak získal po válce fenky Jaroslav Štýbnar starší. Po válce nebyli chovatelé organizováni a mnozí začátečníci, kterým se náhodou dostali do rukou chrti, byli odkázáni sami na sebe. Bez odborných zkušeností se dávala zvířata do páru zcela nahodile, bez znalostí jejich předků a bez ohledu na jejich žádoucí či nežádoucí znaky. Plemenná kniha nestačila personálně vše odpovědně zvládat. Dalo by se téměř říci, že chov greyhoundů se těžce rodil opět od začátku.

Po válce se do popředí dostávají dvě chovatelské stanice: z Bariéry a Pražská. Stanice z Bariéry patřila chovateli a později rozhodčímu pro exteriér všech plemen psů, panu Josefu Syřištěmu ze Svinar u Hradce Králové. Pan Syřiště udržel chov psů (hlavně pekinézů a skotských ovčáků) i přes válku. Protože však plemenná kniha neexistovala, psal si poznámky alespoň pro sebe. Snažil se zapojit do své činnosti i rodinu, ale jeho manželka nebyla kynologickými aktivitami svého muže příliš nadšená (nebylo divu, vždyť vše "táhl" pouze ?.. učitelského platu) a jeho poznámky posléze zlikvidovala. Pan Syřiště se ještě navíc ujal i několika greyhoundů, které tady zanechala ustupující německá armáda. Byla to kořistní zvířata, zcizená v razných okupovaných státech. Některá měla průkaz původu, jiná nikoli. Tito greyhoundi a jejich potomci pak běhali již od r.1945 na provizorních dostihových drahách v Hradci Králové. Je velmi pravděpodobné, že i oni částečně poznamenali český chov.V roce 1953 si p. Syřiště zakoupil fenku greyhounda - Vandu Derby a dvě své "německé" feny věnoval panu Štýbnarovi. O jejich dalším osudu není nic známo.

Teprve po válce se dodatečně začala řádně evidovat jednotlivá zvířata, a to až po předvedení na výstavě, kde se rozhodovalo, zda se tato zvířata zapíší do plemenné knihy, či nikoli. Proto tehdejší čísla zápisu do plemenné knihy mnohdy neodpovídají datu narození a obecně je můžeme brát jen s rezervou. Např. 25.11. 1954 se narodil první (?), registrovaný vrh v chovatelské stanici Pražská, pana Jaroslava Štýbnara. Matkou vrhu byla Una Derby a otcem byl Tomy Derby. (V dalších podkladech se vsak uvádí jiné datum narození vrhu A -5.7.1951). Toto období bylo sice plné zmatků, ale současně i usilovných snah dát chovatelské záležitosti opět do pořádku.

Krátce po válce se v Hradci Králové sešla skupinka kynologických nadšenců a založili cvičiště psů v prostorách dnešního všesportovního Malšovického stadionu. Dali mu název Bělidlo. Na cvičiště docházeli psovodi s německými ovčáky, boxery, loveckými psy, ale také s kolií a chrty (greyhoundy a barzoji). Nadšení lidi by!o velké a za vedení pana Syřiště a pana Drahého se posléze připravila i dráha pro dostihy. Stačila k tomu vhodná louka, umělý zajíc a hlavně pánské kolo, upravené pro taženi návnady, na kterém se muselo poctivě točit rukama. Technickým poradcem byl pan Zbyněk Vojtěch, který chrtařům velice fandil a který jim postavil trať o délce 300 m. Zkonstruoval i první dřevěné startovací boxy pro tři chrty.

V roce 1949 se těchto dostihových aktivit zúčastňoval i pan Štýbnar, který se plně zapojil do pořádání dostihů. První poválečný dostih v Čechách se tedy konal v Hradci Králové v roce 1949. K tomuto slavnostnímu okamžiku nechal pan Syřiště natisknout propagační letáčky, na kterých byli vyobrazeni chrti honící zajíce, s tímto doprovodným textem: "Chrt je dostihový kůň pracujícího Člověka". Text způsobil velké potíže a hodně vysvětlování na partajních orgánech Komunistické strany. Dostal se také na stránky tehdejšího satirického časopisu Dikobraz. Pan Syřiště byl pranýřován za znevažování dělnické třídy. Bělidlo pak bylo zrušeno v r. 1954, kdy muselo ustoupit stavbě nového stadionu.

Krátce před tím, v roce 1951, zřejmě došlo i k pokusu několika chovatelů založit chovatelský klub pro chrty. O těchto aktivitách se zatím nepodařilo nic konkrétního zjistit. Nicméně tento rok lze považovat za historický počátek činnosti soudobého Klubu chovatelů chrtů/KCHCH. Z dochovaných materiálů je však patrné, že oficiálně vznikl samostatný KCHCH, za přispění pana Štýbnara. až 28.2.1959. (Po roce 1964, po Mezinárodní výstavě psů v PKOJF v Praze, došlo pak k velkému nárůstu členů KCHCH a k jeho obohacení o nová plemena - viz.dále - "šedesátá léta").

V padesátých letech byla obecně situace složitá. Panovala obava, že chovu chrtů u nás hrozí úplný zánik. Postoj veřejných orgánů byl dlouho záporný. Nezřídka byli chrti označováni dokonce za darmožrouty a "buržoazní přežitek". Chrty v této nelehké době oficiálně zaštítil v roce 1954 (za přispění p. Syřiště) Klub chovatelů skotských ovčáků - collií (později zastřešený Svazarmem). Poskytl chovatelům chrtů morální oporu i finanční pomoc a pomohl jim překonat další krizové období, ve kterém se snažili postavit se organizačně na vlastní nohy.

Navzdory všem obtížím však začínají dostihy chrtů pomalu získávat své místo v českém kynologickém dění. Další propagační dostih se běžel v r. 1951, před oblastní výstavou v Hradci Králové, v prostorách stadionu Slavie. Závodit se postupně začínalo i na jiných místech republiky. Dostihy probíhaly za provizorních podmínek, na vhodných loukách (např. na svazarmovské louce v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze, apod.). Nacházejí však svůj stálý okruh příznivců a pomalu zdomácňují i u nás.Za pomoc při zjišťování informací patří poděkování paní Magdě Grimové (Neumannové), dlouholeté kynoložce a panu Zbyňkovi Vojtěchovi, poválečnému staviteli hradecké dostihové dráhy.Prosíme všechny, kteří mohou nějakým způsobem pomoci v historickém bádání, či doplnit některá fakta, aby laskavě kontaktovali autory.

Ing. V. Babincová

(495542919, 603327646, babincova@tiscali.cz)

Jan Potůček

(220980335, 737019971, potucek@mbox.vol.cz)

Záznamy o výsledcích ze začátků dostihové éry chybí. V myslích posledních pamětníků zůstávají pouze veselé zážitky okolo pořádání dostihů. Například v květnu roku 1951, se přišel podívat na dostihy i zajíc. A to neměl dělat. Smečka greyhoundů i barzojů se za ním pustila a všichni si společně dobře zalovili, nezištně si vzájemně pomáhali a vítězný barzoj si nakonec ke svému pánovi přišel pro pochvalu se zakousnutým ušákem.

Začátek formuláře

Foto: archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Dostihy chrtů získávají své příznivce

Spolu s "vítězem" se svorně vrátila celá smečka a mohlo se pokračovat v programu, s novou návnadou - čerstvě ulovenou "kůží". To vše se odehrálo před zraky tehdy již početného publika, pro které to byla velká zábava. Pro majitele chrtů to však byl infarktový stav a přítomní myslivci se raději decentně dívali jinam.
Dostihy chrtů se někdy také pořádaly jako atrakce před cyklistickými závody, před fotbalovým utkáním, nebo při různých výročích, či v rámci kynologických výstav. Výsledky dostihů se dnes zjišťují jen obtížně, jejich evidence zůstávala vesměs jen v rukou účastníků. Dostihy se brzy staly velkým lákadlem pro veřejnost a účast 3 000 návštěvníků nebyla vzácností. Diváci se dostávali do varu tak, že museli být drženi v dostatečné vzdálenosti od dostihové dráhy. Kolikrát nebylo slyšet vlastního slova pro hlučné fandění jinak spořádaného publika.
Chrtů tehdy bylo ještě poskrovnu, a proto se opakovaně v průkazech původů objevují tito jedinci:

TOMY DERBY, Champion ČSR 1949-1950

Otec: Boris v.d.Josef Legende
Matka: Asta-Dessi z Winchestru
Tomy působil jako krycí pes při úzké příbuzenské plemenitbě.

UNA DERBY, Champion ČSR 1948-1949

Otec:Boris v. d.Josef Legende
Matka: Asta- Dessi z Winchestru
Působila v chovatelské stanici Derby , matkou vrhů A,B
Otcem obou vrhů byl bratr – Tomy Derby.

VANDA DERBY, Champion ČSR 1952, 1955,1956

Narozena. 1.4.1949
Barva: žemlová
Otec: Nurmi Derby
Matka: Roxana Derby
Působila v chovné stanici: z Bariéry – vrh D

BERRY V. HÖLLENBUSCH ( Německý pes )

DDR Sieger, Mezinárodní šampión
Champion ČSR 1955,1956
Narozený 1.8.1952
Barva: žlutá s žíháním
Otec: Artus v. Pacifik
Matka: Iris Longtail
Byl otcem vrhu D – z Bariery, což byl jeho jediný zásah do našeho chovu
Tento pes konstitučně představoval model dostihového chrta podle tehdejších představ.

ANELLI PRAŽSKÁ Champion ČSR 1958, 1959,CACIB, CAC

nejúspěšnější dostihová fena v poválečném období
Narozená (25.11.1954)
Barva: písková
Působila v chovu Pražská – C (otcem vrhu Džin z Bariéry)

ALLAN PRAŽSKÝ Champion ČSR 1955, 1956

Dostihový vítěz, ČsHPK Va G 1 A (5/51)
Narozen: (25.11.1954)

ARGO PRAŽSKÝ Champion ČSR, krajský vítěz,1958 ÚKK 18

nositel zlaté stužky, za nejlepší čas v dostihu
Barva:zlatý pes s žíháním

ABERRY PRAŽSKÝ, Dostihový vítěz 1957

Narozený 25.11.1954
Otec:Tomy Derby
Matka: Una Derby
Barva: žlutě žíhaný

Berry v. Höllenbusch přinesl do chovu vyšší vzrůst a jistou mohutnost prostřednictvím svých synů a dcer, zvláště přes Džina, Dana a Dáju z Bariéry. V Německu se v chovu velice dobře zapsala fenka Diana z Bariéry. Do této doby byli naši greyhoundi menšího vzrůstu, lehčí kostry, subtilnější a jemnější hlavy. Vzorem byl vysoce prošlechtěný pes Evo Wolf´s, jeden z předků působící v chovné stanici Derby. V zahraničí byl ale větší zájem o "atletický typ" - vyšší vzrůst, mohutnost proporcí a tím přirozeně i poněkud masivnější, ale k  tělu úměrně harmonická, těžší hlava. Tento trend neměl v ČSR mnoho příznivců, a tak se začal šířit názor, že Berry dědičně přenáší na potomstvo epilepsii. Epilepsie je přitom u greyhoundů poměrně vzácná. Naši greyhoundi v té době trpěli různými neduhy a svalit vinu na jednoho plemeníka bylo jednoduchým a elegantním řešením. Někteří pamětníci popravdě uvádějí, že to byly pouze nepodložené dohady. Nikdo si totiž nechtěl připustit příliš úzkou genetickou základnu našeho chovu, která se přímo nabízela jako možnost některých genetických vad, i předčasných úhynů psů. Svoji roli v tehdejších náhlých úhynech na dráze jistě hrála i naprostá neznalost majitelů o fyziologii a metabolizmu dostihových zvířat, jakož i absence seriózních metodických materiálů o tréninku.
Dalšími mezníky v rodokmenech českých greyhoundů jsou sourozenci Džin z Bariéry a jeho setra Dája ( Berry v. Höllenbusch x Vanda Derby / po Nurmi Derby ). Džin se stal otcem dalšího významného psa Šacha z Bariéry, Dája byla matkou vrhu A – z Kuřidla. Tato krev se stala jedním ze základů českého chovu. Jak již bylo řečeno, nikdo se tehdy seriózně nezabýval problémem zvaným "příbuzenská plemenitba". A ta byla chovateli zhusta používána. Tehdejší chov vystihuje za všechen komentář nejlépe rodokmen Astry z Podbabské kotliny (viz. obrázek), která se vyskytuje vzadu v rodokmenech většiny současných psů s českými předky. Tato fena dala základ další velké, dnes již historické, chovatelské stanici Sunset paní Svatavy Lehnertové.

Astra měla dobré dostihové vlastnosti a dávala exteriérově kvalitní potomstvo, z něhož obzvláště fenky vynikaly na dostihové dráze. V roce 1967 byla uznána nejlepší chovnou fenou ČSSR. Astra byla jednou z výjimek, kdy chovné feny úspěšně běhaly mezi jednotlivými vrhy. Dostihovou kariéru ukončila v r. 1968. V chov. stanici Sunset dala celkem čtyři vrhy štěňat.

Do šedesátých let se v chovu neděly žádné převratné změny. Například v roce 1955 bylo zapsáno do plemenné knihy 6 štěňat, v roce 1956 nebyl zaznamenán žádný vrh, v roce 1957 bylo zapsáno 23 štěňat.
Nejvíce odchovů vykazovaly chovatelské stanice Pražská, z Bariéry a z Kuřidla. Okrajově do chovu zasáhly chovatelské stanice z Mlhavých dálek a z Nového světa.
Do poloviny šedesátých let se na dostizích spolu utkávaly hlavně dvě chovatelské stanice, z Bariery a Pražská. Tomu účelu byly i upraveny tzv. startovní dečky, označující jednotlivé chrty. V červených dečkách startovali psi "stáje" Pražská a v modrých dečkách psi z Bariery. Startovní čísla bývala přidělována podle pořadí,ve kterém se přihlásili jednotliví účastníci. Nebylo proto nic divného běžel-li chrt se startovním číslem 9, nebo třeba 11. Dečky byly majetkem pořádající organizace ( vše bylo dotováno organizací Svazarm. Svazarm hradil i startovné a někdy i cestovné účastníků ). Teprve později (1965) si každý majitel musel obstarat dečky své, patřičného vzoru, typu a barvy. Dle dostihových řádů stačilo šest standardních deček ( tak, jak je tomu doposud ). Startuje-li 8 chrtů, dečka s číslem 7 je červenobílá s černým číslem a dečka s číslem 8 je zelená se šikmým oranžovým pruhem a černým číslem. Psi byli povinně vybaveni koženými odchytávacími obojky a lehkými náhubky. Dostihové dráhy měly různou délku od 240 m do 480 m, nebyly ale vždy travnaté. Na Strahově se například běhalo po pískové dráze dlouhé 240m. Navíjecí zařízení pro umělého zajíce bývalo umístěno na vyvýšeném bednění, plošině vozu či valníku, ve výšce cca 120 cm od úrovně země. Toto se stalo osudným Džinu z Bariery, který si nešťastně zlomil vaz nárazem do bednění pro umělého zajíce v roce 1958, při dostizích v Hradci Králové. Primitivní startovací boxy se otevíraly do stran nebo se pomocí provazu vysunuly směrem nahoru. Zpočátku byly pro tři psy, později pro šest. Čas se měřil stopkami (první elektrické měření času se použilo při dostizích dne 17.5.1970 v Hradci Králové a zároveň se poprvé použil i elektrický naviják zajíce). Dostihové licence se vydávaly všem dostihovým psům, starším 15ti měsíců, za poplatek 10 Kč (po splnění požadovaných podmínek). Karty byly psány česko-německy.
Dostihy chrtů se postupně stávají významným faktorem kynologického dění. Například v roce 1958 se uskutečnilo 9 veřejných a 27 tréninkových dostihů chrtů, které se těšily velkému zájmu veřejnosti.

Ke konci padesátých let dále pokračoval nárůst dostihových akcí a úměrně s rozvojem dostihů se zvyšoval i zájem veřejnosti. Dostihy expandují i na koňská dostihová závodiště. Prvé československé derby, jako rovinný dostih, se běželo v neděli 24. srpna 1958 na chuchelském závodišti v Praze. Hlavním cílem této akce byla propagace dostihů chrtů. V soutěžích běželo více než 20 psů na trati 480m dlouhé.

Začátek formuláře

č.1 - Lion's Mylord, č.2 - Fillix Bel West (další Buffalo Cody Sunset)

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Přelom padesátých a šedesátých let

Derby vyhrál Berry Pražský před druhou Anelli Pražskou a třetím Arnem Pražským.
V rámci dostihového dne se běželo i několik handicapů, mimo jiné i Cena Československého klubu chovatelů skotských ovčáků a chrtů.
V neděli, 7. září 1958 zase chrtí dostihy hostilo státní závodiště v Olomouci. Byly to prvé dostihy na Moravě a zúčastnilo se jich 19 greyhoundů. Chrti startovali na distancích 350, 400 a 480m. Dostih na 400m pro sebe rozhodl opět Berry Pražský, na delší distanci (480m) kralovala fenka Cita Pražská ( 29,4 s). Chrtům tleskalo neuvěřitelných 17 000 diváků.
Posléze se běhalo i na dostihových závodištích v Karlových Varech, Lysé n/Labem i jinde.
Tato propagace dostihů se rozhodně vyplatila. Zvýšil se zájem o štěňata chrtů, přibyli další chovatelé, ze zahraničí se začínají dovážet kvalitní jedinci, kteří oživují chov.
Zde je možná na místě zastavit se u některých významnějších plemeníků tohoto období:

Filix Bell-West

Nar.: 9.3.1961
Otec: Argo Pražský (Tomy Derby x Una Derby)
Matka: Lou Madüs Broathe Quitt (Atlantic´s Flying Mick x Cora v. Unstruttal), importovaná z NDR, Šampionka ČSSR 1963
Majitelka: Renata Kodetová-Cihelková z Prahy 4
Filix byl vysoký, elegantní žíhaný pes, úspěšný v dostizích, na výstavách i v chovu. Účastnil se mezinárodních dostihů a často se umisťoval na stupních vítězů. Běhal 4 sezony. Na našem území měl pouze dva vrhy, ale významné pro další chov. Prvý vrh měl Filix s Děvou Pražskou ( 8 štěňat). Do podvědomí se ale dostal hlavně vrh "A" v chovatelské stanici Sunset. Matkou byla Astra z Podbabské kotliny. Celý vrh, zvláště dcery, byl výborný na dostihové dráze. Fena Arana se stala zakladatelkou chovatelské stanice Silverdart, na Agii chovala stanice Orsani.
Filix se stal také Šampionem ČSR. Je jenom škoda, že tento pes déle nepůsobil na našem území. Po ukončené dostihové kariéře zůstal "Fili", jak mu všichni říkali, v NDR, kde působil v chovatelské stanici Bujan. Jeho krev se k nám ale posléze vrátila, v podobě vynikajícího vnuka - Domina Bujan.

Šach z Bariéry

Nar. 26.7.1958
Otec: Džin z Bariéry (Berry v. Hollensbuch x Vanda Derby)
Matka: Bessi v. Sonnenhaim (Ingolf v. d. Cloppenburg x Katinka Longtail)

2. leden 1965 byl přelomovým dnem v rodině Škorpilových. Tehdy nesměle a bojácně přešel práh jejich bytu, nikoliv člověk, ale tvor čtyřnohý, černý jako ďábel, s bílou protáhlou náprsenkou, s očima plnýma smutku a nejistoty, které, jako by prosily o milost a shovívavost. V jeho pohledu bylo něco, co lze jen těžko vyjádřit a co může vycítit pouze člověk – dobrý a laskavý, který rozumí němé tváři.
Byl to pes Šach z Bariéry, kterému tím skončil jeho neutěšený dosavadní život u dřívějších majitelů. "Šášulka" byl nalezený jako odložený a zbídačelý pes, který byl přivázaný u maringotky na stavbě u Ostrova nad Ohří. Psa tam objevil a před vyhladověním zachránil syn Škorpilových sousedů, který jej přivedl domů a jeho rodiče pak nabídli psa panu Škorpilovi.
Od této doby pak Šášulka zářil na dostihové dráze i ve výstavních kruzích. Byl držitelem několika výborných známek a obdržel i r. CACIB. Byl prvním československým psem, který se zúčastnil dostihu v zahraničí. Se svojí majitelkou, Blankou Škorpilovou, odjel na Mezinárodní dostihy do Švýcarska (1965) a doběhl jako druhý . Otevřel tak cestu do světa i ostatním našim závodníkům.
Jeho dostihová kariéra byla dlouhá. Běhal závodně do svých devíti let a ještě ve svých 13ti letech vyprovázel své syny a dcery na dostihovou dráhu. Pro jeho houževnatost, vytrvalost a také výkonnost, dostal ve stáří přezdívku "Dědek". Šach i přes svůj pokročilý věk býval vesměs účastníkem finálových běhů a stále se umisťoval na předních místech. Byl dokonce držitelem traťového rekordu (TR).

V roce 1965 byl uznán chovným psem. Jeho první vrh se narodil 14.1.1966 v chov. stanici SUNSET, jako vrh "B". Matkou byla významná fena, přední zakladatelka českého chovu, Astra z Podbabské kotliny. Nejúspěšnější ze štěňat byla fena Bibiena, která získala titul Int. Ch. a ve spojení se psem Blask Filix dala v roce 1971 vrh Y – OF KENNEL, z něhož York a jeho potomci byli dále používáni v chovu. Syn Buffalo Bill-Cody, rovněž nezapřel svého otce a stal se mnohonásobným vítězem dostihů. Tento úspěšný vrh byl 14. 9. zopakován. Šach působil i v jiných chovatelských stanicích: z Podbabské kotliny ( s fenkou Afrodite z Podbabské kotliny ), ve  stanici TAABA ( A vrh s vítězkou mnoha dostihů Grey z Kavčích hor, kam patří jedinci úspěšní na dostizích i výstavách: Al-Pun, Al-Portos, Al-Piassina, Al-Pamela ). Po prodloužení chovnosti dal další potomky v chov. stanici SILVERDART ( A i B vrh s fenou Aranou Sunset ). V chovatelské stanici Fit dal vynikající štěňata Agila, Agie a mnohonásobnou vítězku dostihů Ajku. Matkou štěňat byla Charlota Pražská, vítězka mnoha výstav i dostihů. Tento vrh se narodil 1.12. 1969, kdy bylo Šachovi už jedenáct let. Byl to také jeho poslední vrh. Šach se stal nejúspěšnějším otcem své doby, a ještě i dnes je mnohými pokládán za tehdy nejlepšího psa československého chovu.
Šach si vyrazil "na zálety" i do zahraničí. A tak se dne 4. 4. 1969 v chovatelské stanici Bujan v NDR narodil feně Ballerině Bujan vrh, ze kterého pochází Šachův další významný potomek - Domino Bujan. Domino, přezdívaný Tonda, byl rovněž v majetku rodiny Škorpilových. Vyrůstal zde po boku svého otce Šacha a lecčemu se od něj přiučil. Dominovi, jako mladšímu, leccos prošlo. Například rád shazoval vánoční cukroví se stolu (což by si Šach vůbec nedovolil) a poctivě se pak o ně se Šachem dělili.
Šach z Bariéry byl pes sice nevelkého vzrůstu, ale s velkým bojovným srdcem, který nikdy své majitele nezklamal. Zklamal je jen jedinkrát, a to v roce 1972, kdy zemřel ve věku 14ti let a dvou měsíců. Zanechal po sobě 96 potomků.
Za všechny jeho příznivce se s ním rozloučil jeho majitel, pan Miroslav Škorpil:
"Ztratil jsem přítele, ptám se, dal mi někdo právo rozhodnouti o životě nebo smrti? Muselo to však být, neboť můj pes Šach z Bariéry byl již stár 14 let a dva měsíce a stáří udělalo své. Nemohl již dobře chodit, přestal vidět a snad i slyšet. Dlouho jsme spolu žili v radosti a mazlení, Šach se snažil, abych zapomněl na denní starosti, a když se mu to podařilo, měl z toho radost, kterou dával najevo nejen očima, ale i celým tělem."
(úryvek - Chrt 1972)

Domino Bujan

Nar. 4.4.1969
Otec: Šach z Bariéry
Matka: Ballerina Bujan
Domino by sice časově patřil do jiného úseku, ale v rámci návaznosti se o něm zmíníme již nyní. Narodil se v Německu, v chovatelské stanici Bujan pana Wernera Döringa z Radebeulu. Šach z Bariéry zde měl na sklonku své kariéry vrh s velice elegantní a také rychlou fenou Ballerinou Bujan. Ballerina měla výborné předky. Otec byl československý pes Filix Bell West a matka Devil´s Ancilla byla významnou fenou v chovatelské stanici Bujan. Pocházela z chovu p. Tomase Flaka z Potsdamu-Rehbrüke. Ancilla byla žíhaná fena, narodila se 23.4.1960. V roce 1962 se stala šampionkou DDR, šampionkou ČSSR, CACIB. Na dostizích dosahovala pěkných výsledků (např.:1963 Lipsko dráha 280m– 1. rozběh 1/6 15,5s, což je 65,03 km/hod., ve finále pak obsadila druhé místo s časem 15,6 s).
I Ballerina Bujan byla dobrá na dostihové dráze a mohli jsme ji vidět i u nás. Patřila vždy mezi favority dostihů a často je i vyhrála.
Domino se dostal k manželům Škorpilovým jako náhrada za krytí. Vynikal krásnou stavbou těla. Byl vysoký 75,5 cm, černý s bílými odznaky a ve své době byl často uváděn jako vzorový typ greyhounda. Ačkoliv exteriérem patřil spíše mezi výstavní greyhoundy, občas i dobře běhal. Například v Kolíně na národních dostizích v roce 1971 se umístnil na třetím místě z 15ti startujících psů a druhé místo mu uniklo doslova o "nos", když ho předstihl importovaný pes z Irska , Princ of Karl. Při mezinárodních dostizích v Karlových Varech, v tomtéž roce, se probojoval až do semifinále, kde skončil na čtvrtém místě.Také tehdy běželo 15 psů. Velkou smůlu měl v Lounech 27.6.1971, kdy se ve finále zranil a nedoběhl.
Domino ale nejlépe běhal při tréninku, kdy byl schopen předběhnout i dostihové vítěze. Neměl rád diváky a dostihový shon, kdy se mu jeho majitelé nemohli plně věnovat (museli se věnovat organizaci dostihů a jeho milovaná "panička" byla sice slyšet z amplionu ale nebyla u něho).

Někdy se stalo, že si Domino "vysloužil" diskvalifikaci. Nikdy sice soupeře nenapadl, ale pokud ho dostih moc nebavil, zastavil se, provedl předepsaný výstavní postoj a když se takto předvedl a pobavil tak diváky, pokračoval v dostihu. To se stalo například v Litoměřicích při Národních dostizích dne 11.7.1971. Tonda obdržel diskvalifikaci za to, že se zastavil dvacet metrů před cílem, předvedl svůj dokonalý výstavní postoj a když usoudil, že se diváci pokochali jeho krásou, elegantním klusem doběhl do cíle. Když však byl dostihem doslova "otráven", provedl na dráze úplně něco jiného. Zvedl nohu a ulevil si. To se pak diváci bavili ještě více. Protože jeho majitelka měla nervy jenom jedny, ukončila později jeho dostihovou kariéru a Domino se plně věnoval výstavám a otcovským povinnostem.
Domino nejvíce zářil na výstavách. Obdržel několik titulů CAC, 2 x CWC, 4 x CACIB, HFGY, stal se Vítězem Polska, Maďarska, Vídně, Tulinu, nejlepším jedincem plemene, 2 x Klubovým vítězem a Vítězem Prahy i Národním vítězem. Mezinárodní šampionát krásy získal v průběhu dvanácti měsíců a jednoho týdne.
Domino Bujan působil v chovu více než jeho otec. Zanechal po sobě asi 200 potomků, hlavně v chovatelské stanici Swift, el Diablo, of Sussex, Taaba, Fit a dalších. Byl to vynikající krycí pes, který si poradil s každou fenou. Osvědčil se i v příbuzenské plemenitbě, např. v Německu v chovatelské stanici Bujan kryl svou sestru Dali ( proboha proč ?- pozn.aut.), aniž by se u štěňat objevily jakékoli genetické vady (více štěstí než rozumu - pozn.aut.).
Domino se dožil, podobně jako jeho otec, úctyhodného stáří 15ti let.

Ing. V. Babincová, JaP
Děkujeme paní Aleně Stuchlé (Škorpilové), bývalé poradkyni greyhoundů, za pomoc při zjišťování informací v počátcích našeho chovu.
Literatura: Informační Zpravodaje chovatelů chrtů v letech 1965 – 1975
Pes přítel člověka číslo 8/80, fotografické snímky pana Ivana Stuchlého
Na tomto místě bych se také rád omluvil paní Babincové, jejíž jméno nedopatřením vypadlo z autorství minulého dílu. Je to především ona, která s nezměrnou pílí a houževnatostí
dává naší českou "chrtí" historii dohromady.

Jan Potůček

Toto období je událostmi tak obsáhlé, že pro účely našeho seriálu vybíráme jen to nejpodstatnější. V šedesátých letech jsou již dostihy chrtů v plném proudu. Běhá se v pražské Stromovce, na cyklistickém stadionu Favorit ve Strašnicích, v Hradci Králové, Dolanech, Poděbradech, Karlových Varech, Brně, Liberci a na mnoha dalších, pro dostihy vhodných místech republiky. Na přelomu 50. a 60. let prý dokonce (v době dovolených) „chrtaři“ cestovali i tzv.„dostihovým autobusem“, aby předváděli dostihy chrtů na předem určených místech. Autobus vezl veškeré technické zařízení ke stavbě dráhy ( boxy, naviják, sítě pro ohraničení dráhy ). Byl to velmi dobrý způsob propagace dostihového sportu chrtů. Postupně se začíná vyjíždět i na závody do zahraničí.

Začátek formuláře

Foto: archiv

 kliknutím náhled zvětšíte

Konec formuláře


Šedesátá léta I.

První zkušenosti našich psů v zahraničí:
Mezinárodní dostihy v Rakousku dne 26.června 1966.
Dostihy v Engelhartszellu u Linze v Rakousku se konaly v neděli 26.6.1966 od 10 hodin dopoledne, za účasti 50-ti psů a fen. Dostihy provázel prudký liják, který komplikoval pořadatelům práci. Ze šesti přihlášených českých greyhoundů se mohli účastnit pouze dva, a to Šach z Bariery a Hall-King Pražský, kteří přijeli v doprovodu svých majitelek, Blanky Škorpilové a Zdeny Friebové z Prahy. V původní sestavě našeho družstva byl ještě Filix Bell West, Gitta-Tilli Pražská, Grey z Kavčích hor a Arabella Sunset, kteří se ale nakonec nezúčastnili (v krátkém termínu nebylo možné sehnat devizový příslib pro všechny účastníky).
Dráha byla oválného tvaru dlouhá 450 m se dvěma zatáčkami, ohraničena po vnitřní i vnější straně sítí. Samotné závodiště bylo od města vzdálené 25 km a kromě dvou místností WC nemělo žádný přístřešek. Oba naši reprezentanti zůstali proto v autech a stejně všichni promokli až na kůži. Oba psi se drželi statečně. Šach si ale v 1. rozběhu obnovil zranění. Větší štěstí měl Hall, který se probojoval do finále, kde ale jeho čas 31,0 sec. stačil jen na poslední, šesté místo.

Mezinárodní dostihy v Brně dne 2. a 3. července 1966

Zřejmě nejvýznamnější dostihy tohoto období. Byly totiž poprvé pořádány pod patronací UICL za osobní účasti generálního sekretáře této organizace, pana Rechnera ze Švýcarska a zástupce UICL pro střední a východní Evropu, pana Holma z Rakouska. Pan Rechner působil během dostihů jako předseda rozhodčího sboru. Jeho zástupcem byl pan Holm a dalším rozhodčím byl Ing. Kubíček z Československa.

Dostihová trať byla ve tvaru oválu o délce 500 yardů, tj. 457,2 m.
Vítězové finálových běhů greyhoundů 3.7.1966:
Psi: 1. Onyx of Chainbridge - 31,0 s = 53,09 km/hod.
Feny:1. Gitta-Tilli Pražská - 32,0 s = 51,43 km/hod.
Třída mladých – do 15ti měsíců:
1. Arabella Sunset - 32,0 s = 51,43 km/hod.

Gitta-Tilli Pražská obdržela zvláštní cenu (pozlacená podkova) věnovanou rakouským klubem chovatelů chrtů pro nejúspěšnější československou fenu. Garry z Kavčích hor získal svému majiteli cenu určenou vedením UICL pro nejrychlejšího československého psa (krásné švýcarské hodinky).
Rozhodujícím kritériem pro udělení zvláštních cen byl součet časů v obou rozbězích a ve finále.
Tyto dostihy definitivně otevřely Československu cestu do UICL ( viz. dříve ).
Po mezinárodních dostizích ve švýcarském Usteru (10.7.1966), kde se účastnili dva čeští greyhoundi – Grand Pražský a Aggie Sunset, se objevila v Klubovém zpravodaji 4/66 poznámka téměř prorocká:
" Časy, dosahované psy byly skutečně dobré. A co výsledky našich psů ? Nebyly nejlepší a stačily jen na 4. místa v rozbězích, takže do finále se nedostali. Dosažené výsledky nejlepších psů můžeme jen těžko porovnávat s výsledky našimi. Bylo opravdu velkou smůlou, že Grand se prakticky ještě zotavoval z ošklivého zranění z Nymburka a Aggie se ještě zotavovala ze zranění z Brna, kde si potrhala nohy. A právě zde jsme si uvědomili, že budeme-li chtít měřit síly našich psů na dalších mezinárodních dostizích, musí bezpodmínečně vymizet rvačky a potyčky z našich dostihů, jelikož zranění našich psů jistě nejenom ovlivní jejich výkony, ale tím, že je nadlouho vyřadí z tréninků, i přímo ohrozí jejich kondici." Tolik citace z čísla 4/66.
Poprvé zmíněný a přiznaný problém měl však i další důvody, které si majitelé greyhoundů tehdy příliš nepřipouštěli. Sklon ke rvavosti bývá zpravidla zakotven geneticky (viz. dříve zmiňovaný nepříliš odborně vedený chov ). Dalším důvodem rvavosti bývá situace, kdy je greyhound z prvého běhu poraněn nebo se cítí vysílen, nedokáže předběhnout své soupeře na dráze, a proto se je snaží zbrzdit jiným způsobem – tedy napadením. A uvědomme si, že greyhoundi byli nuceni běhat několikrát denně, mnohdy na vyloženě nevhodných a nekvalitních drahách (tento problém, bohužel, u nás ještě přetrvává i v současnosti, byť jen v malé míře – pozn.aut.). Také stavění greyhoundů do dostihu před patnáctým měsícem věku, jak bývalo dříve zvykem, je poněkud neprofesionální. Fyzicky a psychicky nevyzrálé zvíře již tehdy může získat zvýšenou náchylnost ke zranění i "rvavosti".

Mistrovství Evropy v dostizích chrtů UICL v Hamburgu - Farmsenu dne 24.9.1966.

V předvečer dostihů bylo Československo přijato za řádného člena UICL. Naši chrtaři poprvé vyrazili do zahraničí jako oficiální výprava.
Samotný stadion, postavený nákladem severoněmeckého klubu chrtařů leží při okraji města Hamburgu. Zařízení stadionu bylo velmi jednoduché. Dostihová dráha je dlouhá 480 m, průměr zatáček asi 80 m, zatáčky jsou klopené asi 20%, trávník velmi slušný, ne však dokonalý.
Za ČSSR se zúčastnili pouze dva greyhoundi, fena Gitta-Tilli Pražská a Hall-King Pražský.
Gitta-Tilli Pražská v rozběhu dosáhla času 33,00 s, ale do finále pro zranění již nenastoupila.
Hall-King Pražský postoupil z rozběhu časem 32,00 s do finále, kde se umístil na posledním, 6. místě.

První dostih v roce 1967 se pořádal 16.4. v Praze, zároveň s chovným svodem. Chovného svodu se zúčastnilo 29 greyhoundů, 12 barzojů a tři afgánští chrti. Největší zastoupení měla chovatelská stanice Sunset, a to 13 greyhoundů s pěknými výsledky (4 se známkou výborný, 4 velmi dobří, 4 velmi nadějní a 1 nadějný). Samotných dostihů se účastnilo 28 greyhoundů s těmito výsledky:
Finále feny: 1. Grey z Kavčích hor - 29,2
Finále psi: 1. Zar z Bariery - 28,5

Na cyklistickém stadionu Favorit ve Strašnicích byly uspořádány další závody, tentokrát s větší mezinárodní účastí. Běželi zde psi nejenom z ČSSR ale i z  NSR, NDR, Rakouska a Švýcarska. Celkem bylo přihlášeno 43 psů – greyhoundů, whippetů, afgánských chrtů a barzojů.

Finále – feny:


Dečka číslo - jméno, stát: pořadí, čas v s. - km/hod
1. - Arana Sunset, ČSSR: 1., 29.2 - 49.31
2. - Beatrice Sunset, ČSSR: 6., 31.2 - 46.15
3. - Bibiena Sunset, ČSSR: 4., 30.9 - 46.60
4. - Astrid Sunset, ČSSR: 3., 29.9 - 48.16
5. - Aggie Sunset, ČSSR: 2., 29.2 - 49.31
6. - Manila Lion´s, Ch: 5., 31.2 - 46.15

Finále – psi:


Dečka číslo - jméno, stát: pořadí, čas v s. - km/hod
1. - Onyx v Chainbridge, A: 2., 29.0 - 49.65
2. - Lord, ČSSR: 4., 30.7 - 46.90
3. - Hall-King Pražský, ČSSR: 3., 29.0 – 49.65
4. - Mylord Lion´s, Ch: 1., 28.0 – 51.42
5. - Neobsazena
6. - Neobsazena

Finále dorost:


Dečka číslo – jméno, stát: pořadí, čas
1. - Cid Sunset (7 měsíců), ČSSR: 1., 16,5
2. - Cliff Sunset (7 měsíců), ČSSR: x, nedoběhl
3. - Caesar Sunset (7 měsíců), ČSSR, x, nedoběhl
4. - Šejtan Titanic ?, ČSSR, x, nedoběhl

Zvláštní cenu pro nejrychlejšího československého greyhounda, věnovanou švýcarskou delegací, získala Arana Sunset, která měla nejlepší průměr daný ze všech časů dosažených v rozbězích. Byl to ozdobný obojek se zvoncem.

Největšího úspěchu dosáhly greyhoundi feny, které obsadily přední místa ve finále. Méně úspěšní byli psi, kteří se svou "neukázněností" nedostali do finále, kde pak běželi pouze 4 účastníci. Švýcarský Mylord a Rakouský Onyx prokázali dobrou připravenost a hlavně ukázněnost na dostihové dráze.
Z výsledků také můžeme vidět, jak dopadl těžko pochopitelný nápad, stavět do dostihu sedmiměsíční štěňata. Po důvodech "nedoběhu" raději nepátrejme.

Zasedání UICL a CdL v Bruselu v květnu 1967

Na generálním zasedání UICL byla uvítána přítomnost delegáta ČSSR, který se na toto zasedání dostavil poprvé od založení organizace. Delegátem byl Ing. Vladimír Nachtigal, mezinárodní rozhodčí a zástupce ČSCHDZ. UICL slavila 45. výročí svého trvání. Na zasedání se projednával návrh na stanovení limitních měr pro plemeno Whippet. Návrh tehdy nebyl přijat, rozhodující slovo v této věci bylo předáno zemi původu, tj. Anglii. Byl také vypracován návrh na udílení cen a zařazování psů do mistrovství Evropy.
I když dostihy chrtů v Československu začínají prožívat opravdový "boom", nemají chrtaři ještě k dispozici žádnou stálou dráhu. Dostihy tedy stále "kočují", zejména z propagačních důvodů, po různých místech republiky – stadionech, loukách, zámeckých parcích a koňských dostihových drahách.
VeB, JaP

Arachné Naděje snů

Arachné Naděje snů


Pedigree Arachné

Pedigree Arachné

My Camelot Sandy Show

My Camelot Sandy Show


Pedigree Sandy Show

Pedigree Sandy Show

Rodokmen Sendy

Moira Ayort Back

Moira Ayort Back


Pedigree Moira AB

Pedigree Moira AB

Icy.jpg
Pedigree Icy Flower BSD

Pedigree Icy Flower BSD

Blue Effect Valentine Dogs

Blue Effect Valentine Dogs

Pedigree Blue Effect

Pedigree Blue Effect

3,5 years

3,5 years

Cariam Valentine Dogs
Pedigree Cariam VD
Pedigree Cariam VD
Holistik.bmp
hana.walentova@gmail.com
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one